Nové CD si Poutníci vydali sami a také se starají sami o jeho propagaci, alespoň reklamní spot si namluvili sami a sami si ho i prodávají, mimo jiné i na internetu. Chvályhodná je komplexnost snahy udržet se v povědomí publika, nejen pravidelným koncertováním po celé republice a pravidelným informováním o těchto koncertech, ale i produkcí desky.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Znojemská Lucrezia Borgia je velmi plodná kapela. Novinka Válka růží je její už šesté album od roku 2003! Tato skutečnost samozřejmě musí recenzenta nutit k větší obezřetnosti, protože nadměrně plodní autoři zpravidla trpí nedostatkem autocenzury a nahrávají díla horší než podprůměrná. Navíc jsem měl k minulým albům kapely vážné výhrady, zejména co se zpěvu a vůbec interpretace týká. A tak když jsem si novinku pozorně poslechl, byl jsem velmi, ale skutečně velmi mile překvapen.
Původně jsem chtěl psát o každém albu zvlášť, ale ani po několikerém poslechu a odložení a opětovném návratu mě nějak nenapadalo, o čem vlastně a je-li toho na každé desce alespoň tolik, aby to vydalo na článek. Z následující trojice Disneyband míří do slepé uličky, ale její konec zatím není vidět, možná tam nějaký únikový východ bude. Hromosvod je v plném rozjezdu na runwayi, ale tady je nebezpečí zřícení v důsledku malé chybičky. No a Jen tak tak jsou osobní vlak. Důvěrně známý, a proto nepřekvapující.
Třicet let existuje skupina Asonance. A právě k tomuto jubileu si nadělila album Jestřáb, které překvapivě nepokračuje ve vyjeté - a úspěšné - koleji, ale hledá nové možnosti, nový výraz a vydává se na pouť do prostoru, který bychom možná u Asonance nečekali.
Fr. Nedvěd v podstatě jde správným směrem, po „splnění snu" na svých prvních dvou sólových CD a po „rozmělnění snu" na dalších dvou nachází cestu k vlastní autorské tváři (tu interpretační mu nikdo neupírá). Zatímco na třetí a čtvrté album jsem čekal s obavami, na šesté (vlastně sedmé) se po poslechu Pátého (ač šestého) docela těším.
„Otevři srdce duši, a na svých křídlech vynese tě do výšin.“ Tato slova zpívá Gabriela Vermelho, vokalistka zlínské kapely Maraca, na novém albu The Body Is Too Slow For Me. A pokud pozorní posluchači srdce opravdu otevřou a vpustí do něj duši, čeká je nadpozemský zážitek. Maraca, která na sebe výrazně upozornila svým předešlým albem Longe, totiž hraje velice citlivou hudbu...
Buty mám rád. Bohužel však nemohu souhlasit s recenzí Karla Součka, která vyšla na tomto místě v červnu. Pro mne je deska Votom velkým zklamáním. Jiné stručné hodnocení mě nenapadá. Kde jsou časy Krtků, Františků, Dlouhých rukou, Stád koní nebo Vran? Na albu Votom kapela nejen nepředkládá žádný hit podobného kalibru, ale celkově tápe a nijak se nevyvíjí. To samozřejmě neznamená, že bychom na novém CD nenašli světlé momenty...
Jak se tak interpret vyvíjí, stane se některému, že má pocit, že sdělovat názor na svět skrze obyčejná, v tomto případě trampská témata už není jaksi dost dobré, a chce či musí se vyjádřit k tématům nadčasovým, meziprostorovým až mimoplanetárním, pokud možno i odpovídajícím slovníkem. Roman Horký a Kamelot by nebyli první, svého času takto zbytnělo ego v jiném hudebním žánru Olympicu a Petru Jandovi.
Jako na zavolanou a jako na ilustraci mých slov o rozdílu mezi exploatací folklóru a inspirací folklórem přichází album Zapřahajte žebřiňák skupiny Fleret a Jarmily Šulákové. Drží se osvědčeného modelu, realizovaného nejnázorněji snad na albu Zafúkané a patrného na většině dalších desek: mix lidových neupravených, lidových upravených a lidově inspirovaných písní.
Po pěti letech vyšlo letos koncem srpna nové a s napětím očekávané album Boba Dylana nazvané Modern Times, tedy Moderní doba, což může (a nemusí) být odkaz na stejnojmenný film Charlieho Chaplina. Stejně tak může vyjadřovat určitou ironii umělce, jehož tvorba se jakýmkoliv konvencím a škatulkám „moderní doby“ vymyká, a přesto trhá žebříčky popularity.