Jaké je poslání písničkáře v roce 2006? Měl by satiricky tesat do věcí veřejných a kritizovat mentalitu svých spoluobčanů? Měl by bavit slovními hříčkami a těšit vytříbeným jazykem? Měl by snad filozofovat? Měl by psát poezii a tu pak šířit formou písně, protože vytištěné básničky dnes nikdo nečte? To vše zkouší Jiří Dědeček na svém novém albu Řekněte to mýmu psovi. Občas se mu to daří výtečně, jindy jako posluchač nemohu skrýt rozpaky.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Provedli jsme na IF přes prázdniny učesání a zcivilizování našeho hvězdičkování, a to přímo vybízí i k nějakém pravidelnému bilancování. Byli jsme také pilní v hodnocení desek - pravdou je, že se toho nahromadilo dost přes prázdniny (poslouchaného a nezapisovaného), a tak tohle zářijové ohlédnutí je spíše ohlédnutím čtvrtletním. Vyjmu z něj ještě kolegu Milana (až na krátkou zmínku na závěr), protože ten z technických důvodů doplnil vše...
Ozvěna je ve svém žánru legendou. Vznikla v roce 1978 a nejen brněnskému trampskému publiku ji není třeba představovat. Přesto je však novinka K plnýmu stolu... její první studiové album. Tedy album nesesbírané ze starých koncertních nahrávek (jako debut Prázdný nádraží z poloviny 90. let), nýbrž kolekce nově natočených písniček. Což samozřejmě neznamená ve všech případech „nových písniček“...
Exhibice. Dokonalá technicky. Hrát umí. Jednou se taky zpívá. Aranže jsou, aby vynikla kytara sólisty. Booklet - sólista na obrázku desetkrát jinak - mírně z podhledu, s kytarou. Výborně vypadá, výborně hraje. Čtyřikrát kytarista roku, první místo ze soutěže v městě valčíku na Dunaji, hodně cestuje - po USA a Evropě, člen dvou kapel.
Tak máme nového severomoravského Mika Oldfielda. Možná bych ho ale spíš mohl nazvat jako Antioldfielda. Mike Oldfield se také nechával inspirovat lidovými motivy a nápěvy, zakomponovával do nich prvky popové a rozvíjel je na rozsáhlých plochách. Pravda, 40 minut Tubular Bells ještě Tomáš Kočko nedosahuje, ale zdatně se jim blíží - skladby mají až 8 minut, 4-5 minut je standard, jen jedna je ošizena na minuty dvě.
Obal nového alba Věřím svým snům představuje Věru Martinovou jako známou první dámu české country music, jak praví jedno hodně staré klišé. Přes všechny žánrové kotrmelce, které zpěvačka během své více než dvacetileté kariéry prodělala, se však nyní dopracovala k sice nenáročným, ale příjemným folkovým aranžím.
Trilogie je završena, po dvou předchozích deskách se trojice Lenk-Janoušek-Redl dostala i ke třetí desce - Barvy domova. A že to ale trvalo! Ale nakonec se ukazuje, že je dobře nespěchat, nechat zrát a točit, jen když je chuť, nálada, inspirace a materiál. A vyplácí se to.
Na ambiciózním projektu Havěť všelijaká se sešla spousta (nejen) českých (nejen) písničkářů, kteří zde zpívají písně (nejen) pro děti většinou (ale nejen) o zvířátkách a jiné havěti. Při celkovém počtu 32 skladeb je jasné, že album nabízí zajímavé okamžiky. Vedle nich však obsahuje i prázdná místa a jako celek působí velmi nevyrovnaným dojmem. Jen to zkuste, postavit vedle sebe Václava Koubka, Jiřího Suchého, Janu Kirschner...
Hned trojice zajímavých nahrávek, navíc žánrově odlišných se mi sešla na stole - pro čtenáře lačné poslechu hned na úvod prozradím, že tato trojice bude náplní rubriky Hudební Kurýr v rámci pořadu Folkmenu na Countryrádiu po celý říjen (neděle 19,00). Jedná se o CD Lukyho Lukáče, Country beatu 3+1 a (slovenského) Notabene.
Skupina se jmenuje Do větru a tak i název CD je samozřejmě variací na jméno kapely: Myšlenky do větru. Nu a název pak bezděčně splňuje definici kouzla nechtěného: Výsledek tak nějak taky míří do větru.