Press "Enter" to skip to content

SLUNÍČKOVSKÝ MARATÓN S OTOU MAŇÁKEM

Sluníčko je sedmnáctiletá šestičlenná vokální, v podstatě téměř acapelová (hlasů je přece jen více než nástrojů) skupina. Zpívají v pětihlase, sami nebo s kytarou (Ota Maňák). Jejich většinu tvoří Maňákovci (Ota, Lenka, David), za nimi v těsné prohře o jednoho Kadlíčkovci (Radka, Láďa), jen Kasanova (Petr Kasan) je jedináček… Že jim to všem dohromady zpívá a hraje velmi dobře, o tom se vás pokusím přesvědčit níže.

Booklet alba není příliš obsažný, ale nepůsobí to nijak nepatřičně. Snad by se jen příště měly vychytat překlepy a nedoklepy, kterých tu není nejméně. Protože je zde k přečtení malý úvodníček od kapelníka (Ota Maňák), pár slov od všech členů patřících právě jemu, a několik kapelních fotek, dá se z těchto indicií téměř vydedukovat, které jméno a hlas patří ke které tváři. No, nepovedlo se mi to jen u dvou ze šesti, to je celkem slušný výsledek…

Album obsahuje písně z nejrůznějších žánrů a autorů. Písničky jdou od trampských přes swingové, jazzové a popové až k soulu. Z autorů se tu nejčastěji objevuje již zmíněný OM (některé melodie, všechny aranže). Všechny ostatní melodie jsou zřejmě převzaté (tradicionály, Beatles, Gershwin, Kainar, Manhattan Transfer…). Troufám si odhadnout, že dvorní textařkou Sluníčka by mohla být Vendulka Rozsívalová, která tu má tři písničky (Kamarád, Lóra, Modrá), přímo pro skupinu (a na toto album) byla patrně napsána i titulní píseň Maratón (Jiří Fiedor/Ota Maňák – nenechte se mýlit řazením jmen, podle ostatních legend jsem zjistila, že Sluníčko skutečně zapisuje autory v pořadí text/hudba).

Zařazení původních písní na své první album slouží Sluníčku ke cti. Jednak se tím určitě umlčí věčně nabroušení kritici z řad (nejen) písničkářů, kteří by nejradši, aby muzikanti produkovali zásadně 🙂 svou hudbu (no jo, je to narážka, ovšem nijak ve zlém), jednak se to opravdu vyplatí. Jemné a sdělující texty zmíněné Vendulky Rozsívalové bezesporu stojí za to, aby k nim OM dopsal originální a zajímavé melodie, to samé platí i u titulního Maratónu otextovaného Jiřím Fiedorem (jeho slova jsou napsána na poslední stránce bookletu jako motto celého CD).
Z jiných, převzatých písní, mě zaujala Route 66, která má živé, ze židle zvedající tempo, a kde si člověk při skvělých preludiích sopranistky v závratných výšinách říká, že to snad ani není možné… Dále velmi vtipně pojaté beatlesácké Ob-la-di, Ob-la-da (ona je ta písnička vtipná sama o sobě, ale Sluníčko jí dodává ještě nějaký ten šmrnc navíc), kde si, pokud znáte text, všimnete zajímavé záměny v textu při repetici poslední sloky (Molly stays at home and does her pretty face / při repetici Desmond … does his pretty face). Tak si říkám, o co jsem třeba ještě přišla tím, že některé písničky neznám v originále?
Kterou skladbu ale „v originále“ znám, pokud se tím dá nazvat nahrávka Evy Olmerové, protože nevím, jestli píseň nebyla nahrána ještě dříve, je Blues železničního mostu (Josef Kainar). Sluníčko toto blues popadlo a udělalo z něj říznou swingovku, směle podpořenou ústními trumpetkami v „mezihře“. (Mimochodem, tyto trumpetky a například ještě retní a jiné bicí se vyskytují ve více kouskách, a vůbec to je velmi zajímavý prostředek …a zní to dost dobře.)
Pro změnu jiný vtípek – uprostřed lyrické Chanson d´Amour zazní známý – vlastně takový sluníčkový – popěvek Don´t worry, be happy – tady ale už neznám ten originál, takže nevím, nakolik je to původní, a nakolik kouzlo nápaditého aranžéra…
Těžkou a těžce jazzovou skladbu A Nightingale Sang In Berkeley Square znám v podání Manhattan Transfer i od Dobrý Večer Quintetu, a tady opravdu nejde posoudit, kdo jak. Každý jinak, každý podle sebe. Na tomto místě musím zvlášť zdůraznit, že Sluníčko zpívá čistě, což je velmi velmi obdivuhodné. Ale je fakt, že i kdyby tam snad nějaká ta faleš byla, nejspíš by se ztratila, protože ve skladbách tohoto typu zní pohromadě takové akordy a intervaly, že tu stejně už ladí téměř všechno 🙂
Konec nahrávky je pojímatelný dvěma způsoby – buď si za konečnou skladbu vyberete Černou ukolébavku, čtyřminutovou dobrounocovou houpačku, nebo následující bezmála tříminutové Ticho léčí (úprava Ota M., název přesně odpovídá obsahu). Já to střídám, ale po nabitém pracovním dni mi to ticho přijde rozhodně vhod. Ostatně to mi přijde vhod vůbec takovéhle cédéčko, plné klidné, pohodové, vtipné a hlavně nadšeně zazpívané a zahrané muziky.




K výkonům jednotlivých interpretů nemám, až na jednu, zvláštních výhrad. Jak už jsem naznačovala, sopranistka Radka Kadlíčková má velmi slušný rozsah (a i v těch výškách to ještě pořád ani zdaleka není ječák), altistka Lenka Maňáková disponuje příjemně barevným a s kolegy ladícím hlasem, pánové tenoři (Láďa Kadlíček, Petr Kasan) můžou být hrdí na své doprovody, sóla, trumpetky, výkřiky a podobné hlasové projevy, basista David Maňák podává na svůj zjevně nejnižší věk skutečně dobré výkony (i nejhlubší, když už jsme u těch superlativů), drží a podporuje rytmus, jak to má být – skutečně je lepší si basáka hlídat, těch dobrých tolik není – a OM si to pojistil svým synem, ten mu snad jen tak neuteče… Kytarovou hru Oty Maňáka myslím můžu ohodnotit za jedna. Rozdílné rytmy, tempa, nejrůznější změny během písní mu dávají široký prostor, kde může předvést své umění, a rozhodně to nedělá špatně.

Ta jedna výhrada, snad opravdu jediná i k celému albu, se týká výslovnosti. Jeden z tenorů, nerozeznám který, má vadné hláskování r a ř, což je slyšet ve dvou písničkách za sebou (Maratón, Vzpomínám na San Francisco), a zdá se mi to zbytečné v případě, kdy má skupina k využití dva tenory a alespoň třetinu repertoáru (pokud můžu soudit podle výběru na albu) v angličtině, kde špatné r (a ř už vůbec ne) slyšet není.

Přes to mi ale dovolte, abych se s vámi rozloučila s pocitem dobře odvedené práce. Nemyslím tím samozřejmě napsání tohoto článku (i když to také není zcela od věci, vzhledem k tomu, že jsem včera spadla z kola rovnou na hlavu…), mám na mysli toto album. Vybrání písní, jejich dramaturgické seřazení, aranže, vzhled samotného nosiče (modrá a žlutá barva u mě vždy navodí příjemné myšlenky), a zejména nahrání a nazpívání veškeré muziky v té nejlepší kvalitě, to muselo stát opravdu dost času, námahy a energie. Zbývá jen popřát, ať se Sluníčku další zpívání a další desky vydaří stejně dobře, a ať se i jiným skupinám povede vydat stejně kvalitní prvotinu, jako je album Maratón!

Manča Sršňová

„Hrozně lidí se ptá, proč se jmenujeme Sluníčko? Ten název vyšel sám. Až časem jsme si uvědomili, že je na místě. Ani si neumím představit, že bychom měli mít jiný název. Sluníčko je jaro, léto, podzim i zima. Po celou tu dobu je život a rodí se nový. K životu slunce potřebujeme, ať chceme, či nechceme
. A proto slibujeme, že se vždycky budeme jmenovat SLUNÍČKO.
Ahoj, Ota (Bubu) Maňák.“

Sluníčko: Maratón
vydalo Sluníčko, Lenka Maňáková – Studio Spirála, Bohumín, 2000
hudební režie: Jiří Pospíšil
nahráno v Českém rozhlase Ostrava v září 2000


Kamarád – Route 66 – That´s The Way It Goes – Maratón – Vzpomínám na San Francisco – Lóra – Ob-la-di, Ob-la-da – Šumění deště – Modrá – Vzpomínky mi zůstanou – Blues železničního mostu – Chanson d´Amour – A Nightingale Sang In Berkeley Square – Java Jive – Černá ukolébavka – Ticho léčí

Manča Sršňová