Zažili jste v poslední době nějaký koncert, ze kterého se vám vůbec, ale vůbec nechtělo domů? Jestliže ne, pak vás může mrzet „áčko" v Malostranské besedě na koncertě Bílé nemoci.
Ten, kdo přišel na obvyklou nálož hudby, byl možná překvapen porcí, které se mu tentokrát dostalo. Kapela odstartovala písničkami z předposledního alba, čímž celkem snadno a rychle posluchače ohřála na dostatečně vysokou teplotu. Bez řečnických prostojů, jen s občasnou vtipnou glosou Zdeňka Hříbala, Bílá nemoc krmila ve svižném tempu publikum kousky staršího i zcela čerstvého data, takže už po několika skladbách se první jednotlivci i dvojice vydali vychutnávat temperamentní rytmus písní na parket. Přestávka byla téměř po půldruhé desítce skladeb, a to přísně časově vymezená (na panáka), což ve mně vzbudilo obdiv, ba téměř závist k hráčské i hlasové odolnosti muzikantů.. Přesto se nedá říct, že by evidentní elán či množství odehraných skladeb dohánělo nižší kvalitu zvuku nebo zpěvu. Přiznám se, že skupinu znám spíše z nahrávek a překvapilo mě, jak je naživo výrazný a zajímavý projev hlavního kapelního zpěváka Zdeňka Hříbala. Jen je škoda, že nebylo moc slyšet vokály. Naštěstí se našly i písničky, které daly sólovou příležitost i dalším zpěvákům ve skupině. I když jsou jejich hlasy poněkud ve Hříbalově stínu, bylo znát, že se ve zpěváckém světě vyznají.
Takže na závěr: i když doma máte album své oblíbené skupiny, neváhejte a vyražte na koncert. Možná tam najdete něco, co se na CD nevešlo.
Magda Hučínová
