Skupinu jsem kdysi slyšel na jakémsi pražském kole Porty, kde sice zaujala neotřelým přístupem k muzice, ale to bylo asi tak všechno. Pak mi na nějakou dobu zmizela ze zřetele mou pozornost přitáhla až nevtíravá, ale důsledná reklamní kampaň v souvislosti s CD Hyjé!
Vydavatelství skutečně neopomnělo žádnou příležitost k představení (ne k vnucování) desky. A tak mě začalo zajímat, je-li produkt také tak precizní.
Druhým dojmem bylo setkáni se samotným CD. Papírový obal, skládanka, celá černá, jen se stříbrnými soškami jezdců a červeným písmem nepůsobí vůbec depresivně, jak se výtvarníkům, pracujícím s černou stává, ale slibuje originalitu i uvnitř. Dodatečně posluchač konstatuje, že koresponduje s obsahem alba. Precizní je i booklet s texty a jejich překlady do angličtiny upozorní, že recese bude.
Už první tóny okamžitě nabídnou srovnání s brněnskou Lehkou nohou, zejména díky dechové sekci. Časem se ale ukáží rozdíly – Traband je buď výrazově pestřejší nebo výrazově ještě neukotvený. To bude záviset na úhlu pohledu. Kapela výrazově usazená na desce nepřekvapí, ale také nezklame, zatímco Traband osciluje mezi různými polohami a tedy i mezi různou kvalitou.
A tak na albu najdeme příjemná filosofující, trochu nostalgická zamyšlení, která by mohla být hitem nebo alespoň oblíbenou písní, co chytne za srdce: Lano co nás k nebi poutá. Najdeme vtipné originální nápady, snad dosud takto nezpracované: Nemám rád trpaslíky. K nim ale bohužel i prvoplánové parodie bez jiskry nápadu, zato se stopou nezvládnutého afektu, pokud za jiskru nepovažujeme slovo idiot: Když si báječnou ženskou vezme idiot. S touto písní mě smiřuje jen pro téma naprosto excelentní výkon zpěvačky Jany Modráčkové. O hodně lepší je obsahově parodický (ne však prvoplánově jako u předchozího případu) Malý rytíř. Objevíme i baladu, u které si doteď nejsem jist, je-li myšlena vážně či nikoliv: Zloděj a dezertér, rozhodně je ale udělaná se smyslem pro atmosféru. Přijde řada i na komunální satiru opět s několika lacinými slovy, které mají zaujmout (prdel): Mraky. Úroveň této písně ale dostává nad průměr aranžmá, udělané převážně jen z bicích nástrojů a různých chřestítek a přesto – nebo právě proto – neztrácí odpich. To bude hit, ne rozhlasový, ale hospodský. Hned následující Černý pasažér se blíží nostalgií k „Lanu...". A pak je tu pár písní, kde Traband prostě ukazuje, jak jim to volně , nezávazně, a přitom přesně a pestře hraje.
Možná si budou hudebně rozumět víc s jazzmany než s „naším" publikem, díky tomu, že řada aranží působí bezprostředně jako improvizace, „naše" publikum ovšem zareaguje na texty. V této souvislosti oceníme i některé hříčky názvech: V Babylůně , potěší i slovenština v Kataríně, zde nepoužitá k vyvolání veselí, ale k navození atmosféry. V někom by mohla muzika Trabandu evokovat i Irsko, ale tématické a inspirační kořeny hudby jsou v tomto případě spíše v českém prostředí (nebojme se: v českých hospodách) a tak je ta asociace spíše jen jevová. Samostatnou kapitolou je „utajená" patnáctá písnička, zrychlující se motiv, který jakoby bezeslov lapidárně shrnoval celý hudební názor kapely, tlumočený v předchozích písních. Hudebními přesahy pak Traband osloví i vstřícnější posluchače na pomezí alternativy a „naše" publikum by mohlo při troše snahy pochopit že žánrová čistota a kvalita nejsou podmíněné veličiny.
Máme tu album, které sice ukazuje ne právě nejnaleštěnější stránky života, ale ukazuje je s poselstvím, že se i na nich dá najít něco pozitivního a hlavně, že se dají překonat bez nutné rezignace nebo uzavření se do sebe v duchu Malého rytíře.
Traband: Hyjé!, Indies 2004 47,26
Katarína, Nemám rád trpaslíky, Ve zlatém kočáře, Marie!, V Babylůně, Lano, co nás k nebi poutá, Když si báječnou ženskou vezme idiot, Zloděj a dezertér, Mraky, Černej pasažér, O malém rytíři, Vraťe mi mou hlavu, Lovci lebek, Krasojezdkyně.
