Historie českotřebovské kapely Domüno je poměrně bohatá a pestrá (Domüno vzniklo v roce 1983, název je složený z prvních slabik zakládajících členů – DOhnal, MÜller, NOvák). Skupina prošla několika hudebními žánry a nyní hraje modernější country. Album Všední den nicméně zachytává měkčí zvuk odpovídající dávnějším sestavám. Překvapivě jde o první opravdové album této kapely, byť jsme několik jejích písní mohli slyšet již na samplerech Edice Talent – Country či Porta 93 Svitavy live.
Hlavním zpěvákem na albu je Jaroslav Müller, který s kapelou hrál v začátcích a nyní se zřejmě opět vrátil ke společnému vystupování. Jeho zpěv bohužel nepatří k nejsilnějším stránkám alba – občas je až krutě falešný, protahování dlouhých samohlásek často ruší a bezdůvodně přehnané nasazení působí nepatřičně (například v písni Slaný pes). V některých písních se sólového zpěvu ujali Vladimír Novák a J. Nováková, čímž bylo dosaženo alespoň částečné různorodosti písní. To se ve větší míře podařilo v oblasti hudby – pánové a dáma (jmenovat tentokrát nebudu, seznam muzikantů je dlouhý) jsou zkušení harcovníci a na jistotě jejich projevu je to znát, byť občas někde něco skřípe (například housle v kombinaci s flétnou v písni Staročeská); někdy to ale může být i schválně (v utajené bonusové skladbičce přilepené za poslední píseň).
Muzika je postavená na kytarách, jejichž party pomáhají navozovat správné prostředí pro jednotlivé písně – od folku (Metro) přes trampskou hudbu (Cesta domů) až po současný countryový zvuk kapely (Kudy dál). Bohužel, i zde dostal prostor častý nešvar pramenící z téměř neomezených možností natáčení ve studiu: na albu uslyšíte snad všechny nehudební efekty, které vás napadnou (budík, vlak, hlášení metra, štěkání psa, vítr, bzukot mouchy, časové znamení). Méně by nepochybně bylo více – téměř každá píseň takovými zvuky začíná nebo končí.
Valná většina obsahu alba Všední den je dílem Karla Dohnala. Výjimkou je hudba k písni Nechci být sám, která pochází od Hanka Williamse, a texty písní Staročeská a České slovo převzaté ze starých českých lidovek. Právě tyto dvě písničky jsou příjemným zpestřením a námětem k zamyšlení nad obsahem. Totéž se Karlu Dohnalovi povedlo i v písni Křidýlka, jinak ale texty nestojí za moc – jsou plné rýmů-nerýmů (schodů/dolů), chybějí jim smysluplné pointy (čest výjimkám: Žába), jsou kostrbaté a často jen výplňové. Jakkoli Karla uznávám jako výborného muzikanta, psaní textů nepovažuji za jeho parketu.
Album obecně evokuje návrat do osmdesátých let, o což ostatně asi šlo (soudě podle letopočtů a kreseb tří hlavních protagonistů na obalu, i když byly písně natočeny v letech 2000-2004). Zcela zjevně neaspiruje na umístění v žebříčcích a anketách; jeho smyslem není dokonalost, ale radost z hraní. O tom svědčí i poznámka, že rozmnožování, půjčování a kopírování bez souhlasu je přísně povoleno – album je zřejmě určeno primárně kamarádům a příznivcům. Věřím, že jim udělá radost – tím spíš, že cena alba je poměrně nízká.
Jaroslav Müller a Domüno: Všední den (1981-86), vydáno pravděpodobně vlastním nákladem, 2004
(Cesta domů, Ráno, Tvůj vlak, Slaný pes, Metro, Podzim, Žába, Křidýlka, Staročeská, České slovo, Vrány, Stoupá dým, Nechci být sám, Kudy dál, Všední den, Kamion)
