Poslední díl skončil netradiční úpravou písně Ten chlumecký zámek. Projdeme si teď úpravu a probereme pár míst. Podotýkám, že nebudu komentovat harmonickou úpravu – ta je samozřejmě nutným předpokladem, ale do povídání o vícehlasu nepatří. O harmonii už byl samostatný seriál.
První čtyřtaktí vlastně se žádný vícehlas neodehrává. Všechny hlasy zpívají unisono. Ale jako prvek vícehlasých úprav je unisono dost důležité. Používá se jako přirozený začátek písně (než se hlasy rozdělí), občas i na konec, dá se jím zvýraznit určité místo a přitáhnout pozornost posluchače. Musí se s ním ale šetřit, podobně jako s kořením – kdyby každá sloka písně začínala unisono, vypovídalo by to o amatérismu či malé invenci aranžéra.
Pojďme do pátého taktu, kde se střídají akordy C dur a G6. Povšimněte si vedení basu. Jednak zpívá z prvních dvou slabik pouze dlouhé "ten", díky drženému tónu bude akord C dur znít plněji a zdánlivě déle. A jednak neklesá potom na tón G, tj. na základní tón akordu G6, jak by se čekalo, ale jde nahoru na tón D. Proč?
Je to kvůli dalšímu postupu basu. Následuje totiž akordy F#Ø a Emi – pokud by bas kráčel po základních tónech, byl by už hodně hluboko a pravděpodobně by nevyzněl (pokud ale máte dobrého basistu, je i taková úprava možná:
A proč šestý takt začíná v basu tónem G a ne Fis? To je čistě opatření pro snazší intonaci. Postup C-D-Fis-E je přece jenom trochu divoký a obtížný, zatímco po vřazení tónu G se už bude basistovi zpívat snáz. Ovšem pozor: pokud vícehlas podkládáme nějakým nástrojem, musíme na slabiku "zá" hrát Ami, Ami7 nebo Ami/G, aby se harmonie netloukla. Jak je vidět, někdy se při aranžmá vícehlasu ještě dodatečně upraví harmonie.
V osmém taktu jsou na první slabice jen tři noty. To znamená, že některé hlasy se v tu chvíli spojí (a hned zase rozejdou). V našem případě jde o dolní dva hlasy, které společně zazpívají tón G. Rozhodně to není prohřešek proti vícehlasým úpravám, krátkodobé zdvojení hlasů je naprosto v pořádku.
V desátém taktu postupují vrchní tři hlasy souběžně dolů, pouze bas se vydává nahoru. To je velmi důležitý aranžérský prvek, známý už od středověku: protipohyb hlasů. V současné folkové muzice nebývá častý, jednak není na čistou intonaci tak snadný jako souběžný zpěv, jednak se při protipohybu mění vzdálenosti hlasů (zvětšují nebo zmenšují) a některé hlasy jdou k sobě při větší vzdálenosti barevně hůř. Pokud to není váš případ, využijte občas protipohybu, minimálně basu proti ostatním. Vícehlas se tím velmi oživí a ozvláštní.
Konečně v jedenáctém taktu už z harmonie vyplývá další hezká a efektní věc (také dlouho známá, používali ji velmi často barokní skladatelé nevyjímaje samotného Bacha): Všechny hlasy zůstávají na stejném místě, pouze bas sestupuje.
Tak. Probrali jsme další příklad a doufám, že vás inspiroval při vlastních úpravách. Příště si řekneme něco o polyfonii a náš seriál bude pomalu směřovat k závěru.
