Upozorněn několika elektronickými upoutávkami (promo tedy fungovalo), našel jsem v bytě televizi, oprášil a pustil v úterý večer, abych byl Namoll z nového hudebního pořadu ČT 2.
Pořad ve mně vyvolal jednu velkou a pár malých otázek, než je položím, chtěl bych prohlásit za plného vědomí, naprosto ne na mol, následující:
Jsem si vědom, jak málo pořadů o naší muzice v televizi je, jak je snadné o ně přijít a jak je těžké je vydupat.
Jsem si vědom, že za každou možnost k popularizaci našich žánrů musíme být vděčni.
Jsem si vědom, že tvůrci to dělají s láskou k žánru, že jsou o žánru poučení vesměs jako muzikanti a že dělají jak umí nejlépe.
Jsem si vědom, že peněz je vždycky málo a že s omezenými prostředky finančními, technickými i personálními nelze dělat velkofilm. Ale přesto ty otázky zůstávají. Tak především ta velká, hlavní: Viděli tvůrci nejaký jiný hudební pořad z jiné hudební oblasti či provenience?
Pořad se totiž, až na videoklip sk. Traband, a kratičkou ukázku Tomáše Kočka, skládal ze statických rozhovorů na barové stoličce a neméně statických záběrů koncertů. Celé to působilo neuvěřitelně zastarale, i hitšaráda svazáků Šípa a Uhlíře hýřila před třiceti lety v TKM nápady. Nebo aspoň Kinobox, viděli jste ho? Ne náhodou oceněný. A tím nemyslím, aby moderátor dělal skopičinky, do kterých nutili Leichta, dej mu pámbu věčnou televizní slávu, nebo aby se to točilo na Novém Zélandu. Moderní vzhled, střih a grafiku pořadu, která jej učiní dynamicky vypadajícím, už dnes lze dělat skoro na každém počítači. V této podobě vůbec nevím, proč tam obraz byl. Neměl vůbec žádnou informační ani estetickou hodnotu. Titulky s textem písní by mohly běžet. Více oken mohlo být. Aspoň v té hitparádě se to mohlo projevit naplno. Jedinými triky byla moderátorka ze čtyř stran obrazovky. V rádiu by se to pořídilo se stejnou informační hodnotou za desetinu nákladů, na to televize opravdu nemusí být. Nedivte se pak, že takový pořad je při odstřelech první na řadě.
Nyní z hlediska realizace. Doufám, že mi nebude nikdo zase vytýkat, že Veronika Havlová je kolegyně, že se to kolegyním a kolegům nedělá (jako v případě Rosti Čapka), že závidím, že já jsem v regionálním rádiu a ona postoupila do rádia celoplošného. Kdo jiný to kolegům řekne, když ne kolega? Nevím, jaký podíl má na rozhovorech a na vzhledu okamžiků, kdy byla na obrazovce, ale už v tom se projeví osobnost: Nedá se znásilnit (umělecky) režisérem, dramaturgem ani kýmkoliv. V případě Veroniky to ale na zmíněné vypadalo. Pokud nápad s barovou stoličkou byl její, je to zase špatně. Takových rozhovorů vidíme desítky. Proč vůbec musí být u takovéhoto pořadu moderátor klasicky stojící/sedící a tázající se? Proč musí být rozhovory tak klasické, s koktáním umělců a s plochými, servilními a formálními otázkami? Veronika sice naznačila jakousi jednotící linku v dotazech, když se jak Redla, tak Kučery ptala na špatné vlastnosti, ale oba se odpovědi vyhnuli a kouzlo bylo pryč. Je-li na pořad 40 minut měsíčně, přijde mi to jako plýtvání časem. Technicky po stránce mluveného projevu je Veronika téměř dokonalá, obraz mi nepřísluší hodnotit, ač jsem muž, ale… Chybělo mi nějaké zaujetí, pro otázky, pro muziku, pro reportáž. Netvrdím, že Leicht je lepší, ale nějak mu víc věřím, že ho zajímá, na co se ptá. Netvrdím, že Pergnerová byla lepší, dokud tedy byla… ale byla televiznější, modernější. Stačilo se opět podívat, co už tu je. Nevymlouvejme se, že naše žánry jsou konzervativnější. Nejsou, jen to z nich děláme.
Teď z obsahové stránky. Profily (rozhovor+2 písničky+3 ukázky z písniček): Redl a Hop trop, Top na moll (hitparáda): Šany, Nohavica,Kočko,Traband a pak už jen vzpomínka na Zuzanu Navarovou (to nepočítejme). I když vezmu v úvahu místo vzniku (Brno a Polívkův valašský areál) – nebylo tam té Moravy trochu moc? A i když vezmu v úvahu dominující žánr dramaturga, nebylo tam toho folku trochu moc? I když vezmu 40 minut, neplýtvalo se časem? Dva navlas stejné profily (Redl, Hop trop), kratičká hitparáda a jeden archív. Víc nápadů na rubriky tvůrci neměli? Takhle strukturované nejsou už ani rozhlasové pořady.
Otázka, odkud se vzali vylosovaní výherci, když se podle informace o několik článků níže jednalo o první pořad, je vlastně marginální.
Znovu prosím, přečtěte si moje úvodní prohlášení. A pozorně si přečtěte i závěr: nepíšu to proto, abych zabil tvůrcům novorozeně (ostatně nejsou to prvorodiče, mají za sebou řadu Aportů), ale abych naznačil, jaké chyby lze ve výchově dítěte udělat i jak ho dál vychovávat moderně, aby se mu jeho vrstevníci s jinými zájmy nesmáli, že v jednadvacátém století ještě chodí v tesilkách a svetru s knoflíčky.
