10 Desítku jsem vyhradil pro album, jaké se nerodí každý rok – protože když dám desítku každé hezké desce, co si počnu, až uslyším nové Mikimauzoleum?
Letos se ovšem urodilo. Urodil se překrásný dialog Josefa Kainara s Karlem Plíhalem, tvůrčí rozhovor klenoucí se přes půl století. Těžko říct, o čem si oba pánové povídali v tichém „esperantu duší", možná o blues, básničkách, nebo o melancholii klaunů. Jisté je jenom to, že na albu Nebe počká se poetika obou autorů nesčítá, ale umocňuje na druhou.
9 Z výše napsaného vyplývá, že devítka je vlastně nejvyšší hodnocení pro kvalitní, výtečné desky, jakých se každoročně objeví několik.
Na jaře přišla na pulty nahrávka Roberta Křesťana a Druhé trávy Live in Brno, kde hostující harmonikář Charlie McCoy představuje Druhou trávu jako jednu z nejlepších kapel, s nimiž měl to potěšení hrát. (Doplním, že McCoy se podílel na albech Elvise Prestleyho, Johnyho Cashe, Boba Dylana nebo dua Simon&Garfunkel a určitě nemá zapotřebí vnucovat se jakési kapele z Východu.) Druhým letošním počinem Druhé trávy je Good Morning, Friend, album nahrané pro turné ve Spojených státech. Potěšující je, že mezi písněmi převzatými od Cashe, Dylana a dalších osobností se jako doma cítí vlastní skladba Luboše Maliny a Roberta Křesťana Až nás smrt rozdělí, přebásněná do angličtiny.
8 Osmičkou, neboli deskou, která se zastavila těsně pod vrcholem, je pro mě letos Můj tanec. Sestry Steinovy jsou ironické divoženky, štiky v rybníce tuzemského folku. Tančí a nestarají se o slávu ani Slavíky, tančí a jejich tanec „je ladnej jak neřízená střela a vroucí jak dlaždice v metru u Anděla". Sestry Steinovy jsou nesmírně osvěžující.
Vladimír Mišík s kapelou Etc si udržují standard poctivého bigbítu a pod osmičku neklesnou, snad ani kdyby sami chtěli. Ovšem vyšší hodnocení jsem jim neudělil, protože na jejich albu Umlkly stroje mi několik věcí nesedí: Vladimír Mišík se do dějin české hudby zapsal mimo jiné jako průkopník zhudebněné poezie a šiřitel slávy leckterých básníků (i na letošní desce slyšíme Wernische, Hraběte a dokonce Vladimíra Holana); těžko říct, proč si kazí pověst i desku vlastními veršovánkami, formálně slabými a hlavně monotónními variacemi na téma „to jsem se zas dneska opil." Vedle Mišíka a zhudebněných básníků na albu rýmuje i Jiří Dědeček. Jeho texty jsou bystré a ironické („nejde plyn / asi jsem strhnul závit / nevadí / nebudu se trávit"), ale mnohem víc vyniknou v doprovodu autorovy kytary, než v živočišném rocku Etc (například píseň Když se kouří konopí je určitě vtipnější v „dědečkovské" verzi z 80. let). Nehledě na to, že Mišík je zpěvákem velkých gest a i tak depatetizující slovo jako „prd" (píseň Velkej hever) vyzní v jeho podání nepatřičně dramaticky.
7 Sedmička patří Objevům roku, řečeno mluvou galavečerů. Letošek „objevil" především kapelu Bůhví, jejíž prvotina Akt dokázala, že Ondřej Brzobohatý není jen fotogenický kumpán Sámera Issy, ale i citlivý muzikant, a jeho výroky o obrodě českého popu neznějí v tomhle kontextu vůbec jako plané vizionářství…
Druhým objevem je pro mě rozesmátá kapela Ponožky pana Semtamťuka, zpívající, jak na „zahradní párty / páni hrají v karty / dámy hrají dámu / děti kouří slámu", nebo o tom, že „Slávek má splávek / ale uloví kulový / (…) / a tak má s sebou lahvový". Jejich popěvky znějí jako reinkarnace Ivana Mládka, a tak nezbývá než doufat, že si Ponožky udrží mládkovskou svěžest a chytrost, a nikdy neskončí v Country-estrádě.
Sedmičku jsem udělil taky Jablkoni a jeho Hovadům Božím. Na jednu stranu oceňuji odvahu natočit tematicky uzavřené, divadelně vystavěné album (v poslední době do něčeho podobného pustili jen Tata bojs); ale zvolené téma – Vánoce jako svátky spotřeby – je natolik profláklé, že k jeho obohacení podle mě nestačí obrazy o hvězdě nad supermarketem a veršovánky typu „hovada boží / si prohlížejí zboží". Tvůrčí metoda střídání hlubších symbolů se symboly konzumu postupně vjíždí do stereotypního kolotoče… Samozřejmě, výjimky potvrzují pravidlo, viz verše „zas jsou tu Vánoce, těžko jít proti větru / (…) / těhotná Marie mačká se někde v metru / bojím se, miláčku, mám strach, že potratí…"
6 Šestku bych mohl shrnout slovy příjemné, solidní, poctivé… Vlasta Redl, Václav Koubek, Bílá nemoc, Romano rat nebo Ahmed má hlad nahráli desky, které se hezky poslouchají, i když nezabrnkaly na moji vnitřní strunu a neprotáčím je v přehrávači od rána do večera.
5 Pětka je neslaná nemastná, bez vůně a bez zápachu, ani ryba ani rak, nic ve zlým, nic v dobrým, zkrátka průměr. Čítankovou ukázkou průměrného autora je Ivo Jahelka; jeho písně mají pěknou melodii, dovedně napsané texty, neurazí, nepobaví a jsou dokonale prázdné.
4, 3, 2 Desky ohodnocené od pětky dolů většinou spojuje tvůrčí nepůvodnost. Najedení chlapci se stylizují do role vandráků a trampů (snad jen píseň Dharmoví tuláci od skupiny Lístek přináší do omletého tématu nový spirituální motiv) a odhalují životní pravdy typu láska je láska, dálka je daleko a v přírodě je hezky. „Zápas se spánkem nemůže vyhrát tělo," zpívá Roman Koehler, a mimoděk tak vystihuje můj posluchačský zážitek.
1 Jakub Smolík…
