Nejdřív dlouho nic, a pak náhle dvě desky za sebou. Vlastně tři, protože záznam koncertu Karla Plíhala vyšel na dvou CD v pěkně vypraveném kompletu v dnes módním papírovém obalu. Snad aby se neřeklo, že se Karel vyčerpal převzatými skladbami z předchozího alba, snad aby ukázal i všem, kteří se do Olomouce nedostali, že je ve formě a že jeho písničky nejsou jen minulost, ale i současnost, bez ohledu na datum vzniku.
Pěkně a pečlivě vypravené dvojalbum přináší seznam 76 titulů – nejsou to pochopitelně všechno písničky, pečlivě očíslovány jsou i vstupy mluveného slova, a to nejen jako ucelené bloky slova mezi písněmi, ale každá minibáseň je označena zvlášť. Což je dobře, protože se k nim určitě budete vracet, abyste je recitovali svým známým – a to bude nejlepší doporučení na Plíhala zajít, nebo si dvojCD koupit.
Z hlediska písniček Plíhal představuje především svou (řekněme klasickou) tvorbu a nezdráhá se zabrousit i ke Kainarovu Starému muži či Miss Otis lituje nebo k Šrámkovu Příběhu. Najdeme zaručené „pecky" v podobě písní např. Mám príma den, Pohádka, Ráda se miluje, nebo V bufetu, jsou tu i písničky, o kterých jsem musel přemítat, odkud že vlastně jsou: Milej pane Dänikene, Tři andělé, Na Pradědu sněží nebo Levitační. Karel Plíhal si na celý koncert vystačí s dvěma kytarami a zůstává prostý, decentní, skoro intimní, poetický a přitom velmi působivý. Jeho písně i v této podobě potvrzují, že nerezignují na melodie, což se často písničkářům stává. Na první poslech budete velké poselství hledat obtížněji, Plíhal je hravý a žertovný, ale nikdy neopouští myšlenku,kterou sděluje mnohdy metaforami nebo nečekaně (V bufetu). Z tohoto hlediska snad ani všechno na koncertě zachytit nelze a následný poslech CD je skoro povinným doplňkem, abyste zjistili, co vše jste za své peníze dostali.
Ale to, na co jsem byl zvědav zejména, nebyly písně – Plíhal ostatně žádné překvapení nechystal ani snad nechystá – ale v záplavě živých rádobyvtipných záznamů z koncertů jsem v poslední době nabýval dojmu, že inteligentní mluvené slovo snad už ani neexistuje a právě tak verše bez politiky nebo sexu. Karel Plíhal ukazuje, že poezie se může snoubit s humorem a nadhledem lehce, přirozeně a vtipně, všechny složky se vzájemně doplňují a umocňují, a přitom to nemusí být dlouhé – mnohdy jen jediný rým stačí. Poslouchat by Plíhala měli ti, kteří se upoceně snaží o dlouhé a náročné slovesné útvary a zabředávají do nich přesvědčeni, že moudro musí být dlouhé a nudné, i ti, kteří obyčejně přisprostle na svých vystoupeních vtipkují a řvou neslušná slova v představě, že „na to mají", i ti, kteří ještě nevědí kudy kam, mají-li spojit dvě písně, a slova se jim nešťastně pletou.
Ano, mluvené veršované slovo je tím, co Plíhalovo dvojalbum přináší nejcennějšího. Ale i krátké poznámky k publiku ukazují sice na jistou a známou Karlovu ostýchavost, která však nebrání schopnosti přesného a trefného, přitom však vkusného a stručného glosování situace. Plíhalovo dvojalbum potěší a poučí každého, kdo to s folkem jako s názorem a životním stylem myslí vážně. A takových alb moc nenajdete.
Karel Plíhal: V Olomouci (EMI 2005), 47:45+45:15 min.
