A jak je tomu s písničkami? Kolik z toho, čím okouzlila znalce i obdivovatele zůstalo, kolik z toho se posunulo ve vývoji dál, kolik z toho Radůza prostě jen opakuje, protože ví, že to zatím účinkuje a přepřahat za jízdy se nemá? V podstatě bych jí třetí variantu – tedy prosté opakování – ani nezazlíval, protože se zatím zřejmě tématicky ve svém výrazu nevyčerpala. A na první poslech by se mohlo zdát, že tomu tak i je.
Bohužel právě v titulní písni V hoře patos projevu poněkud nezvládla a soustředění na vyznění písně vede pro posluchače spíše k údivu nad bezdůvodným extatickým vytržením zpěvačky. O to více po poslechu skladby Vše je jedním, kde naopak přesně odměřila teatrálnost a podpořila ji i aranží skladby. Titulní píseň přetekla i časově – má 5:22, zatímco ostatní písně Radůzy se pohybují kolem dvou-tří minut. Díky této písni je ale také dobře vidět, či spíše slyšet, kde je Radůza nejvíc doma – v melodických písních rychlejšího tempa, s harmonikou a s textem trochu drzým, trochu vzdorovitým, trochu samorostlým, a hlavně s jasným názorem (Dědek s cibulí, Bylo nebylo, Na sever, Tuty-boty-ré) – a takových je na albu naštěstí většina.
To by mohl být Rubikon Radůzina vývoje – interpretka s harmonikou je jistě zvláštní zjev a má tudíž co ze svého pohledu říci, už proto, že to takto nikdo jiný neříká. Ale co dál – až se harmonika vyčerpá, až se vyčerpají témata. Zde zřejmě přijde druhá zkouška Radůziny opravdovosti, jak si dokáže najít logické pokračování svého vývoje a svého výběru a zpracování témat, či jak dokáže přesvědčit posluchače, že s neměnností výrazu jde ruku v ruce i neměnnost kvality (to se povede ale jen málokomu).
Na příkladu Radůzy lze v těchto dnech opět jednoznačně ukázat rozdíl mezi přirozeným vývojem od hudební píky a uměle vyšlechtěným a manažerskými prášky vyhnaným skleníkovým produktem, který funguje jen, je-li neustále posunován soukolím showbusinessu. Za nejsilnější stránku Radůzy po poslechu tohoto CD považuji to, že se ubránila onomu soukolí a nenechala se jím semlít. Ukazuje tak také všem ostatním, že pokud interpret něco má v sobě a má co posluchači sdělit, nepotřebuje berličky jakýchkoliv Superstar.
