Některé hudební styly s sebou nesou těžké břemeno tradice. To je obvykle dáno relativně úzkou cestou, po které se příslušný žánr za poslední desítky let pohybuje. Jistě, někomu by to mohlo stačit – jenže vyniknout mezi těmi, kdo hrají totéž, nebo alespoň udržet úroveň ostatních bývá obtížné, nemluvě o stereotypu, který dříve či později nastoupí.
Typickými příklady takto konzervativních žánrů jsou bluegrass a ostrovní muzika: všichni už přece přesně vědí, jak má která skladba správně znít, a v mnoha případech posluchači ani nemají zájem o něco jiného, než co už tolikrát slyšeli. Ani pro interprety není snadné sejít z vyšlapané cesty a jít jinudy, aniž by bloudili a hledali se. Lze se však nechat vést úctou k tradici a nacházet inspiraci v rámci hranic žánru, což se podařilo skupině Dún an Doras na jejím novém albu Rua. Velmi rád konstatuji, že upachtěná snaha o originalitu za každou cenu tuhle desku naštěstí obešla velkým obloukem.
Už na úplném začátku první skladby zní album lehce česky folkrockově, a až podle zpěvu se pozná, k jakému směru se tahle muzika vlastně hlásí (podobné odskoky však nalezneme i na dalších místech, například ve sérii jigů Farranfore či ve skladbě Home By Bearna). Odlišnosti od tradičního zvuku je dosaženo zejména rytmickým spodkem (kytara, kontrabas, perkuse) – když se odmlčí housle, flétna i zpěv, rázem jsme ze Skotska pryč, a přitom tahle muzika nic tradičního nepostrádá.
Aranže jsou tu tradičnější, tu modernější (reel New Bush v sérii So Far So Good či cizokrajně znějící pasáže v sérii jigů Psí set), rychlejší skladby šlapou a lákají k tanci, a ty pomalé pak dech opět zklidňují. Kapelu ve složení Káťa García (zpěv), Petr Košumberský (kytara), Radvan Markus (flétny), Dan Malczyk (housle, viola), Kuba Severin (všeliké perkuse) a Filip Klinecký (kontrabas) nenásilně doplňují hosté s bodhránem (Kristina Volná), pětistrunným banjem (Luboš Malina) a harmonikou (Marek Poledna). Oceňuji, že hosté muziku posunují dopředu, ale nesnaží se ji táhnout za sebou, aby sami vynikli.
Album Rua nicméně není pouze instrumentální – naopak, zpěv je složkou, která dává muzice další rozměr. Katka García zpívá anglicky a irsky, její čistý hlas se lehce proplétá sólovými party ostatních nástrojů, spojuje se s nimi a velkou měrou přispívá k „autentickému" zvuku kapely. Hudba ani přes relativně jednoduché aranže nepůsobí monotónně, ale jako proud, který posluchače nese někam do neznáma na vlnách zpěvu, fléten a houslí a vtahuje ho do jiného světa. Album působí přirozeně a nestrojeně, například díky „lidskému" provedení skladeb (nádechy flétnisty mezi sekvencemi tónů) či hravostí muzikantů a jejich smyslu pro humor (řecká písmena v názvech instrumentálek, komentáře k jednotlivým skladbám na webu – na obalu alba sice tyto poznámky nenajdete, jsou tam však uvedeny všechny texty, a ty irské i s anglickým překladem).
Utvrzuji se v pocitu, že snad vše, co vzejde od Indies Records či ze studia Good Day Records Jiřího Maška, je sázkou na kvalitu. Pro album Rua skupiny Dún an Doras to platí rozhodně.
Dún an Doras: Rua, Indies Records 2005, 54:20
(The Lowlands of Holland; Sally; The Flaring Pot (reels); Psí set (jigs); One Last Cold Kiss; Pro Terezku (reels); Came Ye O'er Frae France; Farranfore (jigs); The Snows They Melt The Soonest; Home By Bearna; So Far So Good (reels); Bráigh Loch Iall; Bean Pháidín)
WWW: oficiální stránka kapely nebo stránka u vydavatele (s ukázkami z tohoto alba)
