Sejde z očí, sejde z mysli, říká se. V tomto případě lze oči nahradit ušima, a toto přísloví platí i na dění v muzice. Hudební vydavatelství to dobře vědí, a tak se podle toho chovají. Jen málo z nich má štěstí na plodné umělce, kteří píší a vydávají co půl roku, to dobrou desku. Jiná natrefí sice na umělce podobně plodné, ale každá další deska jejich popularitu spíše snižuje. Většinové množství však tvoří umělci, kteří se prostě nutit nedají – múze neporučíte. Ale co má hudební vydavatelství dělat, když potřebuje, aby se na jeho koně nezapomnělo – vlastně: když potřebuje vydělávat? Hledání nových talentů je práce piplavá, dlouhodobá a hlavně drahá. A proč tedy znovu nevyužít nahrávky, které už máme, jen je jinak poskládat? Jen najít jiné téma, a nová deska je hotova. Také si máčíte tentýž pytlík čaje k snídani, obědu i večeři?
V principu na tom ale není nic špatného, uvedení písní do jiných souvislostí může poskytnout i nový úhel pohledu na ně či na interpreta. Tématické desky také nemusí dopadnout špatně, zajímavé může být srovnání různého uchopení daného tématu. Průřezové album může posloužit k orientaci posluchače, který zase nemá až tak hluboký zájem o danou muziku. Trochu stranou stojí výběry The best of…, ať už umělce, nebo vydavatelství. Ty dnes tak trochu nahrazují singly, které se běžně prodávaly a lákaly ke koupi celého alba.
Ale všeho moc nakonec škodí. Vynalézavost kompilátorů není bezmezná a je limitována především dostupným materiálem, prozaicky řečeno, právy na tu kterou nahrávku. A tak se často setkáváme s výběry, na nichž je patrný omezený archiv vydavatelství z hlediska času či interpretů. Téměř pravidlem pak bývá minimální zdůvodnění existence takového výběru a minimum faktografických údajů. Smíchání různých časových či stylových atributů pak naopak může vést ke zmatení posluchače, zejména pokud se výběr tváří jako „megapecka" a všeobjímající shrnutí žánru.
Zcela záměrně směřuji od pozitiv k negativům a ukažme si na příkladu, proč. Kompilace 100+1 Česká písnička z roku 2000 může posloužit jako příklad, jak se jinak dobrý úmysl a slušný archiv může zvrtnout pouhým přeceněním vlastních sil a nedoceněním nutnosti si práci rozvrhnout a počítat s tím, že každá píseň vznikla a existuje v určitých souvislostech a v souvislostech se i prezentuje.
Na první pohled budete okouzleni množstvím a rozsahem čtyř CD i jakýmsi tématickým rozdělením, snad na muziku countryovou, trampskou, středněproudou (oldies) a… pro čtvrté CD jsem žánr nenašel. A to už je varující. Při bližším pohledu pak zjistíte, že ani ta tři zbývající CD moc kompaktní nejsou. Sice vás vedou i různě barevné obaly (červená, zelená, žlutá a modrá), ale když se setká na červeném CD (které má booklet ovšem uvnitř trochu nesmyslně zelený – ostatní booklety mají barvu stejnou vně i uvnitř) vedle sebe Split Petra Altmana a My pluli dál a dál v podání dětských skautských Hochů od Bobří řeky se Zrcadlem Karla Černocha (ve verzi 2000) a písní Letí šíp Savanou Josefa Zímy ve verzi 1969, napadne vás cosi o dortu pejska a kočičky. A pak tam najdete vedle sebe J. Vyčítala v písni To tenkrát v čtyřicátom pátom a Už koníček pádí W. Matušky. Na první pohled budete okouzleni pestrostí výběru, po koupi však zřejmě zjistíte, že většina písní nebude „váš šálek čaje" a že jste podlehli těm několika vašim oblíbeným (jedno, z jakého žánru) a k nim jste dostali „ty ostatní". Všechna CD nesou podtitul „originální nahrávky, originální umělci", ale právě v případě Zrcadla bych o tom pochyboval – originál, byť v podání K.Černocha je z let šedesátých. Ani Hoši od Bobří řeky nejsou originál, ale jen dobře zpívající skautské dětské těleso. Ani Hledám děvče na neděli není v podání I. Mládka originál, byť tuto píseň Mládek zřejmě zpopularizoval nejvíc.
Ostatní CD ze čtveřice na tom nejsou lépe – zelené, vypadající na trampskou muziku, skrývá vedle sebe Rosu na kolejích, Japonečku a Šlapej dál nebo také Bednu od whisky v podání Pavlíny Jíšové (!!!), a pozor, Zombie vylézají: najdete zde Montgomery v proslavené nahrávce skupiny Hluchá ucha a Pampelišky! Žluté, evokující snad šedesátá léta v popu, zase nabízí Dej mi víc své lásky Olympicu vedle Báječné ženské M. Tučného a Klobouku ve křoví dvojice V+W. Tady je ovšem jiná perla: Waldemar Matuška je na tomto CD zastoupen 6x z 25 případů. Asi nejlépe dopadlo modré CD, snad laděné do „swingových oldies let padesátých a trochu šedesátých", nicméně puristická verze Lavičky v jasmínu Věry Rackové se dost tluče s Hospůdkou Jaromíra Mayera natočenou v r. 1970 nebo naopak s písněmi Settlers Clubu z roku 1931 (!!!) a ostatně i žánrově a společensky zcela jinak umístěných Racků v r. 1969.
Společné pak mají všechna 4 CD pouze povinné minimum údajů – inu, zaplatit někoho, kdo by písně uvedl do historických souvislostí, by komplet prodražovalo, a zaplatit někoho, kdo by našel jednotící linku, by bylo zhola nemožné.
Rozumějte – písničky samy za nic nemohou a ve většině případů jsou uvedeny tak, jak byly v dobré víře natočeny. Ani tato kompilace není jediná svého druhu, podobných najdeme víc, a stále vznikají – některé lepší, některé horší. Tato posloužila jako příklad, že sůl, cukr, pepř, paprika, ocet a sirup jsou také samy o sobě dobré. Zkuste je ale smíchat a pak spolknout! I zde se pozná volbou a poměrem ingrediencí dobrý kuchař.
Jako příklad posloužil výběr: 100+1 Česká písnička, Venkow 2000, 4CD
