Překvapivě to ovšem není hudební pomník, i když je jeho autor nejznámější jako zpěvák, textař a skladatel. Mirek Hoffmann je totiž muž všestranných dovedností a perem vládne nejen ve verších. Po knize povídek o Žalmanovi tak v krátké době vyšla další kniha ze života muzikanta.
Oproti Žalmanově sérii, kterou lze označit za eroticko-depresivní, je Totem boha srandy knihou převážně veselých příhod z Hoffmannova života. Nejvíc pochopitelně těží z dlouhých let u Greenhornů (přejmenovaných na Zelenáče), kde s mírnou ironií vykresluje jednotlivé postavičky kapely, stálé hosty (vděčným terčem je Jiří Wimmer) i pomocný personál. Tak se dovíme, jak zapomněli Marko Čermáka na státní hranici při návratu z Německa, jak flegmatický Josef Šimek boural na náledí u Mirošovic, jak hráli na kazoo s orchestrem Karla Vlacha… K tomu Mirek dodává i řadu osobních vzpomínek, napsaných lehkou rukou, ale přesto s občasným zamrazením. Třeba kapitoly Něco mezi nebem a zemí vytrhnou čtenáře z poklidu – není-li to pravda, je to dobře vymyšleno, jak praví klasik. Každopádně autor jde vždycky k věci, nezdržuje nepodstatnými detaily, a každý příběh má pointu. Inu, stejně jako Hoffmannovy písničky, které jsou z větší části také příběhy. Mezi jednotlivými příhodami se objevují texty písniček (spíš těch nepříběhových), čtení fabulované Kroniky Zelenáčů a zejména obrázky (občas i fotomontáže), na nichž se vždy nějaké osobě vloží do úst vtipný výrok.
Kdo chce tedy poznat, jaký neobyčejný humor se dá pozorným okem najít v obyčejném životě, měl by se o ni zajímat. Váháte? Přečtěte si ukázku.
