Nejsem tak obeznámen se slovenštinou, ale v češtině píšeme náčelníka Apačů s jedním V. Leč to by bylo příliš laciné, odbýt desku takto. Ale trošku jí to charakterizuje.
Dušan Barczi, slovenský obdivovatel českého Ivana Mládka, se po vydání několika desek se slovenskými verzemi mládkových písní odhodlal k desce stoprocentně autorské. Vývoj je to logický a trochu jsem jej předvídal. Dušan Barczi je zřetelně velký fanda této muziky, a tak je i na jeho vlastní tvorbě znát jednoznačný vliv dixielandového cítění a mládkovská inspirace.
Zatímco v přebírání mládkových písní postupně dosáhl jistého standardu, na dráze vlastní tvorby náhle stojí opět na počátku dráhy. Tohle je třeba mít na paměti – je to vlastně první Barcziho (autorská) deska. A tak výtky, které budou následovat, jsou podobné jako u jeho první mládkovské desky. Ale také je tu naděje, že vývoj bude podobný jako při interpretaci Mládka a že se tedy můžeme těšit…
Muzika na CD Winnetou plyne vcelku svižným tempem a je přehledně a nekomplikovaně stavěna. Na koncertě musí působit svěže a chytlavě, dvacet písní na CD ke konci již trochu mate a splývá v jednu jedinou. Zde by neškodilo občas výrazně změnit tempo - i Ivan Mládek má pomalé písně. Leč muzikantsky je CD zvládnuto úměrně žánru. Problém vidím, vlastně slyším, v textech a zpěvu. Texty často používají rýmy, které tahají za uši – Old Shatterhanda/už sranda a podobně. Na druhou stranu v obsazích textů je řada vtipně aktualizujících rekvizit, zejména názvy slovenských měst ve srovnání domoviny s USA. Ani D. B. se neopomněl otřít o Záhoráky a docela slušně by se z toho dal učit zeměpis. V některých případech se objeví i milé slovní hříčky (So Stanom pod stanom) či zajímavé zdrobněliny (… mala peknú riťulku… jako rým na …cibulku…). Zatím ale ty prvoplánové a běžné rýmy přehluší dojem z dobrých nápadů.
Úplně nejvíce by to ale chtělo pilovat výraz ve zpěvu. Mládkovský typ humoru vyniká i díky pečlivému až akademickému přednesu, a tuto podmínku zatím Dušan Barczi do svých vlastních písní nevtělil. Nakolik slovenštinu znám, troufám si tvrdit že v některých pasážích vyslovuje až nedbale, což snižuje působení humorných prvků v textech a degraduje je to na normální texty „aby se něco zpívalo" – a to je škoda, vymýšlet se s humornými obraty, když pak dopadnou takto.
Suma sumárum – nečekejme těžké umění, ono se k typu muziky ani nehodí. Těšme se na další autorskou tvorbu, a za nějakou dobu budu moci napsat nikoliv „slovenský obdivovatel Ivana Mládka", ale rovnou „slovenský Ivan Mládek".
D. Barczi: Winnetou, Forza music, 2005.
