Vaše nové album vychází po třech a půl letech. Co jste mezitím dělala?
„Toto mezidobí jsme vyplnili hojnou koncertní činností. Několikrát jsme absolvovali mimo jiné britské, americké, izraelské a francouzské turné, v Praze jsme třeba vystoupili v Národním divadle na koncertě vzdávajícím poctu Václavu Havlovi. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že jsem si také zahrála malou roli ve francouzském filmu Bye, Bye Blackbird po boku vnuka Charlie Chaplina – Jamese Thierreeho."
Byl stejně úspěšný i loňský rok?
„Ano, loňský rok se vydařil. Měli jsme krásné léto, jehož součástí bylo 37 koncertů v Barceloně pro 18 tisíc diváků. Vyprodali jsme nejprestižnější sál v Istanbulu, stejný úspěch jsme zaznamenali ve Stavovském a Švandově divadle. Odehráli jsme anglické turné a vstup do Evropské unie jsme přivítali koncertem v Irsku."
Nyní k nové desce. Co přináší?
„Čtrnáct písní, které jsou až na skladbu Ať jsi černý nebo bílý nazpívané v romštině. Některé jsou zbrusu nové, ale nechybějí ani písničky staršího data, které však dosud nikde nevyšly. V produkci Jiřího Smetany se všech nástrojů i vokálů zhostili členové skupiny Kale sami. Jediné výjimky představují perkusionisté Hugo Tichý a Camilo Caller, který již doprovázel moji objevitelku a přítelkyni Zuzanu Navarovou. Ta pro mne byla víc než vlastní sestra, stále ji postrádám a právě Zuzaně je deska C'est Comme Ça věnována."
Podle jakých kritérií jste vybírala písně?
„Já jsem je nevybírala, to měla na starosti kapela Kale. Písničky vymýšleli kluci a napsali mi je na míru. Když za mnou přišli a začali mi je hrát, měla jsem takovou radost! Moc se mi líbily, jak melodie, tak i texty. Vlastní natočení desky pak trvalo asi půl roku."
Jak se cítíte při nahrávání ve studiu?
„Ve studiu jsem šťastná. Jsem tam vždy veselá, nemusím dlouho čekat, zpěv nahrávám hned jako první. Nikdo mě neznervózňuje. Když jsme natáčeli naše první CD s názvem Rom pop se Zuzkou Navarovou, tak nás to moc bavilo, strašně rádi na tu práci vzpomínáme. Novinku jsme točili v plzeňském studiu EXAVIK, kde to bylo také fajn."
Jste ve studiu raději než na podiu?
„To se těžko srovnává, i na podiu jsme moc rádi, zvláště, když máme početné obecenstvo. Na jevišti je to úplně jiná práce, cítíme se mnohem uvolněněji, svobodněji."
Jaký je to pocit, když zpíváte na jevišti a vnímáte, že svým zpěvem dojímáte stovky posluchačů?
„Obvykle se mi stává, že začnu plakat. Mám ohromnou radost, ale tento pocit se zároveň střídá se silným smutkem. Přitom, než vyjdeme na podium, tak s kapelou děláme různé legrácky a právě tu radost bych na posluchače chtěla přenést."
Máte raději smích nebo slzy? Čeho se vám v životě dostává více?
„Raději mám, asi jako každý, smích. V životě se mi ale dostává více slz."
A myslíte si, že se s věkem mění vaše povaha, charakter, temperament?
„To mohu sama těžko posoudit, zeptejte se jiných. Ale když už se ptáte, myslím, že jsem pořád stejná. Veselá, praštěná, držkatá. A někdy i dost protivná."
Jeden čas jste se poměrně často objevovala v bulvárních médiích. Vadilo vám to?
„Bylo mi to hodně nepříjemné. Bulvár totiž vždy vytahuje hlavně to negativní, hledá to horší, ošklivější a vůbec neprezentuje hezké a dobré věci. Jednoduše řečeno, lže nebo minimálně přehání."
Na desce Cigánsky plač jste hodně experimentovala se zvukem. Jak to hodnotíte s odstupem času?
„Strašně ráda na tu dobu i natáčení vzpomínám a často pláču, protože tam hrál můj tatínek Karel Giňa, který již zemřel."
Děkuji za rozhovor
