Byl pátek navečer, předposlední den Vyšehraní. Pódium Letní scény na pražském Vyšehradě ovládala dvojice Daněk-Dvořáček, na hradbách za nimi se psychicky připravoval další pár. Známějším jménem z něho byly iniciály TT, aneb Tereza Terčová.
Tak jak se dneska těšíš?
Dneska se těším hodně, protože když mě Márty (Martina Dimmerová, pozn. red.) někdy v listopadu pozvala na tuhle akci, byla jsem strašně nadšená. Samozřejmě jsem věděla o loňském ročníku, že tu zpívala třeba paní Kubišová, tak jsem nejdřív byla trochu vyděšená, že po ní má hrát nějaká Terčová, ale o to víc se těším. A že tady jsou lidi, i když před chvilkou pršelo, to jsem hrozně ráda.
Co se v tobě a na tobě změnilo za poslední měsíce?
Změnilo? Asi nic (smích). Na co narážíš?
Možná někteří, kterým budeš dneska zpívat, na tebe budou koukat jako na televizní hvězdu.
Já vím. Myslím, že uvnitř mě se nezměnilo vůbec nic, to tady můj přítel může potvrdit. (Terčin partner Dan přitakává.) Možná se změnilo to, že hraní je asi dvanáctkrát za měsíc a hlavně chodí lidi, konečně chodí i jiní než kamarádi, které jsme vždycky zvali. Jsem jim strašně vděčná, že dlouho chodili a podporovali mě.
Nechodí ale lidi jen na jméno nebo tvář, která uspěla v nějaké soutěži, takže zájem za pů roku opadne?
To možná posoudím až za půl roku. (Dan: Ono je už po půl roce a ještě to neustalo.) Hlavně si říkám, že ti, kdo vyrazí na můj koncert, už si zjistí, že dělám folk. A z jejich tváří jsem nevyčetla, že by je to nebavilo nebo by byli zklamaní. A to je ještě důležitější, než že jenom chodí na koncerty.
Ty jsi republikoběžnice: z jednoho koutu pocházíš, v druhém studuješ, ještě jinde hraješ s kapelou. Jak to je a bude dál?
Letos už končím v Olomouci, takže tam hraní omezím, i když spolupracuju s pianistou Jakubem Knápkem a to chci udržet. Budu muset skončit s Fregatou, protože jsem se dostala na Ježkovu konzervatoř a kvůli dennímu studiu se nedá hrát daleko od Prahy.
Plánuješ hraní s jinou kapelou? Nebude ti to chybět, když opustíš Fregatu?
Asi mi to chybět bude, vícehlasy jsou úžasné. Ale vždycky jsem víc hrála sólově, tudíž je to prioritní, když se třeba kryjí termíny. Kapelu neřeším. Když někoho potkám a bude to fungovat, nebudu se ničemu bránit – hlavně abych to stíhala.
O písničkářkách se říkává, že do osmnácti píšou písničky slunečné, optimistické a někde kolem osmnácti se to životní zkušeností zlomí a až do konce života to je deprese. Jak to máš ty?
Já jsem začala hrát až v devatenácti, tak mám rovnou tu depresi (smích). (Dan: Nemáš, to jsou hezké slunečné písničky, třeba o dešti dneska budeme hrát.) Jak kdy, to nedokážu posoudit. Ale asi to je občas depresivnější, i když já depresivní osoba nejsem.
Pochopitelně větší proslulost vytváří větší tlak na desku, takže jak to s tebou vypadá tady?
Dostala jsem jednu nabídku, poslala jsem demo a zatím je všechno v jednání. Nechci nic zakřiknout. Každopádně bych byla ráda, aby to do budoucna vyšlo. Všichni říkají, ať s tím něco udělám, i když se zatím na to desku necítím. Asi bych měla (smích).
Chtěla bys desku pojmout se studiovou kapelou, podobně jako Žofka Kabelková nebo teď Martina Trchová?
O tom jsem ještě nepřemýšlela. Hosty možná na jednotlivé písničky, ale celé bych to s kapelou dělat nechtěla. Když si to lidi koupí, ať si nemyslí, že koncert bude nějaký nářez – to by je jediná kytara mohla nudit, když přišli na něco jiného.
