Z různých soutěžních i nesoutěžních akcí si lidé Bůhví pamatují podle toho, že „to je ta kapela s tou trumpetou“. Skutečně, trubka je na folkové scéně natolik neobvyklý nástroj, že si jí každý všimne. Zvlášť když se na ni umí hrát, jak předvádí Karel Pičman. Zvuk trubky je pro kapelu natolik charakteristický, že v písničkách, kde není, se musí ostatní opravdu dost snažit, aby posluchače zaujali.
BůhvíK čemu se dá ve world music trubka použít? Především je to důležitý nástroj pro latinskoamerickou hudbu. Ve všech třech „latinách“ na albu (Než se rozední, Laila, Compay Segundo) je naprosto stylová a všechny tři skladby jsou pro mě tím nejlepším na desce. Balkánské inspirace se ozvou v Noci v Bělehradě a i zde je skupina žesťových nástrojů naprosto na místě. V dalším příspěvku z východních oblastí – Zimní noc – na překlad textu Borise Pasternaka trubka spíš v podkresu dobarvuje atmosféru dramatu s erotickým podtextem, muzika vystihuje velmi dobře jak styl, tak obsah písně. Jaro už sice (i vzhledem k barvě hlasu zpěváka) není world music, ale tuzemské retro 60. let, nicméně podařené – stylový je zejména (jednočlenný) smyčcový orchestr. Kdyby deska obsahovala jen těchto šest skladeb (nebo sedm, úvodní Čas tančí kvapík dojem nijak neboří), remcal bych, že je příliš krátká, poněvadž se tato část chlapcům velmi, velmi podařila.
Jenže disk se po sedmé stopě točí dál a nadšení dostává trhliny. Jako bych najednou poslouchal jinou desku. Země zvedá trávu se mi ve srovnání s předchozími peckami zdá jako chudá folková příbuzná, rovněž tak Žízní hynu: pryč je napětí, místo něho se stupňuje smutek v textech, dotažený občas až k drtivé depresi. Sólovka Nechte mě! zpěvákovi nesedí, jeho hlas nemá formát Kryla nebo Nohavici, navíc se na tuto desku trochu nehodí. Podobně Neděle 10. listopadu: báseň recitovaná Radoslavem Brzobohatým (že by příbuzný klávesisty Ondry?) za doprovodu dívčího vokálu je sice vynikající a podání zanechává hluboký dojem, ale taky patří jinam. Nemluvě o hříčce Unisono. K náladě první poloviny se vrací pouze Mý srdce jak blues, opravdu dobré a svižné blues s pointou. Naproti tomu Slovo o pluku Igorově se u mě shodilo po pár sekundách vulgárními zvuky, jakkoliv je myšlenka parodujícího textu vtipná. Abyste mi dobře rozuměli: netvrdím, že je druhá polovina desky špatná, ale podle mého názoru zde Bůhví už shazuje vysoko nastavenou laťku z první půlky; kolekce stylů mi připadá až příliš různorodá.
Bůhví v Lucerna Music Baru – květen 2003Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že vedle již zmíněného trumpetisty Karla Pičmana ostatní muzikanti za nic nestojí, ale to by byl omyl. Ať už to jsou kytary Martina Hrubého, klávesy Ondry Brzobohatého, bicí Jaromíra Telenského nebo nenápadně spolehlivá baskytara Pavla Trojana, všechny nástroje odvádějí pod rukama svých majitelů vynikající práci. Zejména první polovinu desky obohacuje pestrá plejáda hostů (není zde prostor všechny vyjmenovat). Také oba hlavní zpěváci, Ondra a Martin, jsou rytmicky a intonačně spolehliví. Ondra je ten drsnější, má velké bohatství výrazů (skvěle zazpívané Než se rozední) a někdy svou ležérností odbývá výslovnost (při prvním poslechu jsem si byl jist, že zpívá „dnešní noc byl hrabě“ nebo „kafe kroky povedou“). Martinův hlas připomíná zpěváky taneční hudby let šedesátých, což se mnohdy velmi hodí, ale občas i nehodí. Do sboru přispívají i další členové skupiny. Zde tedy rozhodně není žádný problém, naopak materiál má Bůhví fantasticky dobrý.
A co texty? Tady se mi zdá úroveň malinko rozkolísaná, i když celkově nadprůměrná. Otevírací Čas tančí kvapík to dokládá nedotaženými rýmy (krásné / páté, sráží / vznáší) a zároveň poetikou (čas tančí kvapík / po jarní spirále / na krk si navlík / kvetoucí korále). Vnímáme silný obraz kubánského emigranta na voru (Než se rozední) a drtivý balvan smutku (Neděle 10. listopadu a pokračování 13. prosince), ale i vatu (Země zvedá trávu). Jen poněkud váhám, proč v jinak velmi působivé rumbě/sambě Laila je zmínka o Ramadánu, nehledě k tomu, že Laila je spíš orientální jméno. Nejotevřenější osobní výpovědi najdeme v závěru, autorem většiny z nich je Martin Hrubý, což nabízí výklad, proč se deska jmenuje Akt a proč na jejím obalu právě Martin stojí nahý v ateliéru jako model. Že by symbol vydanosti posluchačům – nic před vámi neskrývám? Možná, ale v tom případě mělo Bůhví zvolit jiný název pro první polovinu desky.
Při frekvenci, s jakou Bůhví chrlí nové nahrávky, by bylo vlastně pošetilé očekávat, že se před našima očima vyloupne dokonale kompaktní CD. Snad by si kapela mohla dát předsevzetí, že nejbližších 12 měsíců práh studia nepřekročí – ne kvůli tomu, že by hrála špatně, ale aby se pak dalo sklízet jen ze sousedních polí. Nemám pochybnosti o vysoké kvalitě úrody.
Bůhví: Akt (Čas tančí kvapík – Než se rozední – Noc v Bělehradě – Laila – Jaro – Zimní noc – Compay Segundo – Země zvedá trávu – Nechte mě! – (Já u pramene jsem a ) Žízní hynu – Neděle 10. listopadu – 13. prosince – Slovo o pluku Igorově – Mý srdce jak blues – Unisono, celkový čas 43:24, vydal Michal Dvořák – WIND 2004
web: www.buhvi.cz
