Seriál o úspěšných kapelách minulosti se tentokrát posunul do minulosti opravdu nedávné, vždyť pražská Minehava měla derniéru teprve loni na podzim. To už v ní ale nebyla Lucka Kaletová, s níž jsem si o kapele povídal.
Minehava se označovala jako městský folk, ty sama jsi, nemýlím-li se, vyrostla na sídlišti, ale původní název skupiny – Romantic folk – a zkoušky v Kunratickém lese mi s tím nejdou dohromady. Jak to tedy na začátku s tím městským folkem bylo?
Lucka Kaletová V začátcích kapely jsme hráli pouze akusticky a opravdu jsme chodili hrát na paseku do Krčského lesa. Byli jsme hodně mladí, tehdy snad kapela s nejnižším věkovým průměrem v Praze. Takže ta příroda k tomu trochu patřila. Nikdy to však nebyl kotlík, vždycky folk – specifikoval to náš tehdejší název Romantic Folk.
Sešli jsme se hezky, jednak jsme si navzájem sedli a měli se fakt rádi, jednak sourozenci Maršíkovic a já s mou sestrou jsme měli fůru nápadů hudebních i textových. Když to zpětně poslouchám a odstředím začátečnické nedostatky, musím říct, že jsme byli hitmakeři. Věčná škoda, že z toho nevznikla deska nebo že ty písničky nějaká jiná kapela nepřebrala en bloc, aby šly do světa a našly si posluchače. A z toho folčíku jsme vyrostli jako z bot, stal se z toho folk-rock zhruba v té koleji, co Marsyas. Hodně jsme si hráli, převzali jsme klidně písničky z repertoáru Jethro Tull nebo Led Zeppelin a udělali je po svém a ne špatně. Základ repertoáru byl ale vždycky původní. Se změnou žánru přišla změna názvu, bylo to nutné, i když nám to spousta lidí vymlouvala. Jako Romantic Folk bychom se do těch experimentů pouštět nemohli, minimálně by to bylo srandovní.
Někdy v té době k nám přišel s kongem i Karel. A to už byl ten městský folk, na který ses ptal. Městský byl nejen stylem hudby, ale i texty. Myslím, že byly hodně přemýšlivé a pocitové a městský způsob uvažování a cítění z nich čišel.
Co tě vlastně vedlo k založení kapely? Měla jsi nějaký vzor, kterému ses chtěla přiblížit?
K založení kapely nás nevedlo nic. Já si brnkala doma se ségrou, Maršíci si hráli na čundrech (oni tím kotlíkem prošli). Jednou nás jeden kámoš, rockový bubeník, sezval na Pasáky, to byla ta pověstná paseka v Krčském lese. Oni zahráli, my jsme zahráli, všichni řekli „dobrý“ a byla kapela. Nevěděli jsme, jak se to dělá, co si máme počít a co od toho chtít. Bylo to naprosto spontánní, láska na první pohled. Žili jsme od zkoušky ke zkoušce, dlouhou dobu to bylo to nejlepší, co mohl člověk od života chtít. Dělali jsme to dobře a dělali jsme to spolu. Přála bych každému, komu je -náct, aby to kouzlo zažil.
Vzory jsme neměli, poslouchali jsme ty zmíněné Marsyas a Nerez a pány Crosbyho, Stillse, Nashe a Younga, Dylana a kromě toho spoustu rocku a jazzu. Byli jsme hudební anarchisti, aniž bychom si to uvědomovali. Vytvořili jsme okraj okrajového žánru. Cítili jsme, jaký zvuk chceme, co tam zapadá a co ne.
Velkou roli v našem hraní tehdy sehrála Petynka, hráli jsme tam pravidelně a bylo tam fajn. Zkoušeli jsme Portu, Písně dlouhejch cest, všechno šlo dobře. Byl Lochotín, byla plná Lucerna, byly ceny diváků, byl rozhlas. Hlavně byla radost.
Plánovali jste hvězdnou kariéru, měli jste vysoké ambice? A do jaké míry jste si své sny splnili?
Žádnou kariéru jsme neplánovali. Všechno vznikalo spontánně. Bylo to dobře i špatně. Dobře proto, že takhle to mělo příchuť zázraku a neopakovatelného kouzla. Špatně proto, že nikdo z nás neuměl stanovit cíl a jít za ním. A nejen jít, ale hnát tou cestou i ostatní. Nikdo z nás nebyl manažer. Nikdo neuměl tu muziku prodat tak, jak si zasloužila. A že si to zasloužila.
Skupin, které vydrží – řečeno s reklamou – tak dlouho, tak dlouho, tak báječně dlouho, není u nás tolik, dožili jste se vysoce nadprůměrného věku. Jak se vám podařilo vydržet spolu?
Jó, vydrželi jsme báječně dlouho. Já jsem s Minehavou byla 16 let a beze mě to pak šlo ještě dva roky. Jak se to podařilo – ani nevím, jestli jsem schopná na to odpovědět. Někdy tak dlouho vydrží kapely, co překonají „bod zlomu“, jsou slavné, bohaté a populární. Ani jedna z těch věcí se nás netýkala. Vydrželi jsme, protože ta muzika šla z nás, byla opravdová, měli jsme lidem co dát, měli jsme sami sobě navzájem co dát. Bylo to prostě dobrodružství. Dělali jsme přesně to, co jsme chtěli. Nemluvil do toho žádný producent, manažer, žádná agentura. Byla to svoboda. A byla v tom láska. Přátelství je taky druh lásky, že jo. A krásnej.
Kdy byla podle tebe kapela na vrcholu? Na jaké úspěchy jsi a budeš hrdá?
Kapela měla několik vrcholů.
Jako Romantic Folk v dobách mnoha vítězství na Portách a stálého petynkovského publika.
Jako Minehava v době natočení první desky.
Jako součást Pražské trojky spolu s Dodnou a Hadrem. To byla fakt jízda, tolik srandy někdo nezažije za celej život.
V letech 97, 98, kdy podle mě byla na vrcholu hudebně. Už jsme byli ve fázi, že jsme na pódiu mohli dělat skoro cokoliv. Mohli jsme si to pěkně užívat a lidi s náma. Bylo to dokonalé, ale nezachovalo se to. Už jsme nestihli nic natočit.
Nebudu tady mluvit o festivalech a o cenách. Už si to ani nepamatuju. Každý víkend s kapelou, kdy jsme udělali nějakou novou věc, byl sám o sobě vrchol.
Myslela sis v té době, že to půjde ještě někam výš, anebo tehdy už skupina narazila na své hranice?
Poslechněte si ukázku z CD Myslela jsem si, že to půjde výš. Kapela na to měla hudebně. Ale nějak na to přestala mít lidsky. Při té vší svobodě je třeba, aby každý měl svou vnitřní kázeň. Aby byl na zvukovce v tolik, v kolik řekne pořadatel, aby každý chodil na zkoušky, protože není nic platné, když cvičí doma – kapela je celek, lidi musejí hrát na sebe, není to parta sólistů. Vnitřní kázeň a odpovědnost k muzice se rozplynula.
Byla jsem něco jako šéf, jenže nejsem stavěná na to, abych někomu dokola říkala „musíš – nesmíš“. Čekám, že když někdo něco rád dělá, má taky vlastní zodpovědnost a má to v hlavě srovnané. Asi rok jsem „prudila“, pak jsem zjistila, že už mi to nepůsobí radost, ale bolest, protože lidi v kapele zlenivěli, nebyli ochotní udělat cokoli navíc, nebyli ochotní vzdát se honorářů z festivalů, aby bylo na desku, neuměli si představit, že by měli někam dojít a něco zařídit, protože to byla přece moje práce…
Nechtěla jsem pořád brečet a čekat, až se proberou. Odešla jsem.
Udělala jsi někdy v kapele nějaké závažné rozhodnutí, kterého dnes lituješ? Máš nějakou špatnou zkušenost, kterou bys chtěla předat začínajícím kapelám?
Při té vší svobodě je třeba, aby každý měl svou vnitřní kázeň. Nevím, jestli nejsem divná, ale nelituju ničeho. Lidi z kapely by ti jistě řekli několik příkladů, kdy jsem se měla rozhodnout jinak. Já jsem dostala i v životě mimo kapelu pěkně přes držku, ale nelituju žádného svého rozhodnutí. Nejsem zvyklá taktizovat. I když bych to už dnes uměla, nebaví mě to a nedělám to. Vždycky, když jsem v kapele prosazovala nějaký názor, dělala jsem to proto, že jsem byla stoprocentně přesvědčená, že je to tak správně. Myslím, že jsem nebyla žádný despota, jak by to snad teď mohlo vypadat. Mnohem častěji jsem ustupovala, tolerovala, dělala kompromisy. Až jsem se dostala na základní pozice, ze kterých se couvnout nedá, protože bez nich už se nedá dělat muzika. Nechci být špatný prorok, ale vsadila bych botky, že aspoň některým lidem z Minehavy už to v průběhu let došlo.
A co podle tebe vedlo zbylé členy Minehavy k tomu, že kapela skončila? Vyčerpání, ponorka, jiné zájmy a povinnosti?
Proč kapela skončila? Nedávno měli derniéru. Chci je moc pozdravit, ráda na ně vzpomínám a mám je pořád ráda, fakt nelžu. Oni by ti líp řekli, proč skončili. Poslední dva roky jsem nebyla u toho. Doufám, že to nebude znít nafoukaně, ale jistě jsem v tom seskupení chyběla já a moje sestra Péťa. (Odešla měsíc po mně, nejdřív mi vynadala, že ničím kapelu, a pak uznala, že takhle to nejde.) Byly jsme dobrý tým, ona měla skvělé melodické a rytmické nápady a já jsme jí většinou dělala texty. Její muzika mě inspirovala, textovala jsem toho v životě dost, ale na Pétinu hudbu se mi texty vymýšlely nejlíp.
Po našem odchodu se v kapele ještě zkomplikovaly vztahy – Karel s Janou, do té doby manželé, se rozvedli. Statečně se snažili to ustát a dva roky se jim to dařilo. Ale tohle je těžké.
Myslím taky, že hudebně žili z podstaty, neměli už nové věci a neměli už dost síly, času a vůle se kapele věnovat, jak by bylo třeba. To byl i můj zásadní pocit, když jsem opouštěla kapelu: že já sice moc chci, ale nemůžu chtít za druhé. Že moje chtění situaci nezachrání. Nic netrvá věčně, muselo to skončit.
Já podivným způsobem dojíždím na svou neochotu dělat kompromisy. Milovala jsem v životě jednoho chlapa, dlouho. A když to krachlo, o žádného dalšího už si nemůžu ani opřít kolo. Milovala jsem jednu kapelu, dlouho. A když jsem z ní odešla, nemůžu začít hrát s žádnou jinou. Třeba to časem přejde. A jestli ne, musím najít smysl v něčem jiném.
Pravidelně se s tebou setkávají desetitisíce posluchačů na Countryradiu, i když ne tak často jako dřív. Co teď děláš?
Countryradio je taky hezká etapa, i když ne tak silná. Osm let jsem tam měla svou středu večer a dělala v rámci možností trochu anarchii – vybírala jsem trošku jinou muziku, ovšem v rámci daného formátu. Naučila jsem se moderovat, dramaturgovat, v elementární formě režírovat. (Sebe a hosty) Pak do rádia přišel selektor – to je taková mašinka, co se naprogramuje a vybírá hudbu za lidi. Vím, že je to trend, ale mě to nebere. Připadám si jako šašek, když mám cokoli – COKOLI – říkat do éteru k Honzovi Nedvědovi nebo Jakubovi Smolíkovi, když bych je dobrovolně nikdy nezahrála v rádiu ani doma. Chápu, že v rádiu své místo mají, nic proti. Ale pro mě je to útok na kulturu. A ve své frekvenci, která byla do značné míry mým profilem, to nechci.
Teď jsem v České televizi na oddělení self promotion. Je to hodně o nápadech a fantazii a stejně hodně i o té odpovědnosti a systematičnosti. Vyhovuje mi to. Pro rádio dělám stále jeden pravidelný pořad – Sci-fi Dostavník. Byla jsem už za ty roky pěkně sžitá s jedním SF šílencem, šéfredaktorem Ikarie Vladem Ríšou. Bylo škoda to pouštět, máme svůj vlastní mikrosvět sci-fi srandy a sci-fi přátelství. Tak to mě ještě pojí s Countryradiem. A pak pár dobrých lidí, které sice už nevídám tam, ale třeba na pivu.
Myslíš, že se k muzice zase aktivně vrátíš?
Nevím. Tři roky jsem chodila na operní zpěv a zpívala po kostelích. Mám spoustu písniček, které nehrála Minehava, jsou spíš do jazzu a do šansonu. Pořád čekám, že mi osud do cesty postaví nějakého kytaristu, zkusíme to spolu, bude to ono a pak se možná něco vyvine. Jenže zázraky se dvakrát nedějí. Musela bych se snažit a já se nesnažím. Řeknu tady tajemství – jsem jak truchlící vdova. Asi je to taková etapa. Doufám, že to přejde. Ale nemůžu to lámat násilím.
Snažím se teď udělat něco pro svůj duchovní život. Někam se posunout. A když mi ten nahoře pomůže, třeba se to zúročí i v hudbě. Život není jen o muzice. Ale muzika by měla být o životě.
