Zatím poslední folkové představení v královéhradeckém AC klubu, na kterém vystoupili Pročne a Petr Pololáník s Polobandem, se nevyvíjelo už od začátku dobře. Čtvrt hodiny před dvacátou hodinou nebyl v sále téměř nikdo a lidé se začali trousit až během hraní první kapely. Trousili se a trousili, hledali místa k sezení, ani je nenapadlo počkat někde na kraji na přestávku mezi písněmi… A takhle v pohybu proběhlo prakticky celé vystoupení Pročne.
Pročne Od té doby, co jsem kapelu viděla naposled (na únorovém koncertě v pardubickém Folkovém klubu), nacvičili muzikanti s novou zpěvačkou další zajímavé věci, dokonce několik zcela nových (alespoň pro mne). Zřejmě v touze po hutnějším zvuku předchozích let si s sebou do AC klubu přivedli kamaráda s bubínkem, ale popravdě víc rytmiky obstaral kontrabas s kytarou. Možná by stálo za úvahu dát bonga či něco podobného zpěvačkám, které kromě chrastítek a dřívek na žádný nástroj nehrají. Kapela se vždy snažila vytěžit z minima maximum, což je sice nelehké, ale ve výsledku o to působivější, tak by asi i tady byla úspornost na místě. Každopádně – ať už s perkusistou či bez – budou Pročne tuto sobotu na Hudlovačce horkým favoritem pro postup do finálových bojů o Krtečky.
Už během vystoupení první kapely se sál rozdělil na dvě poloviny. Ta blíže k podiu poslouchala a nervózně se otáčela po té druhé, která přišla poklábosit a zjevně ji hudba rušila ve vyprávění. Nic naplat, AC je studentský klub, a tak protaženě otrávené obličeje příchozích: „Jé, von je tady koncert? A v kolik to skončí?“ byly velmi časté. Někteří se otočili na patě a odešli zatím pařit jinam, aby při posledních písních nedočkavě postávali přede dveřmi, zjišťujíce u pana majitele, „kdy už“, jiní bohužel obětovali 40 Kč a šli se bavit koncert nekoncert. Ale nemůžu se divit – majiteli klubu, jakkoli je pohostinný a vstřícný pořádání kulturních akcí, musí jít „o kšeft“ a hlučící popíjející studenti udělají podstatně větší tržbu než poslouchající folkoví fanoušci.
Po přestávce se osazenstvo místnosti trochu přeskupilo. Někteří ze zadních řad, kteří už nechtěli mít hovor svých sousedů „z první ruky“, se přesunuli dopředu, kde bylo slyšet přece jen lépe. Ale opravdu jenom lépe, nikoli výborně. Hluk zezadu doléhal bezpečně až na pódium a Petr Pololáník se ho snažil přebít hlasitostí svého zpěvu. Když jsem si pak pro srovnání doma pustila CD Předjaří, byl v jeho projevu značný rozdíl. Ale co mohl dělat jiného? Jak zadní řady úměrně s hlasitostí kapely zvyšovaly hlasitost svého hovoru, bylo mi muzikantů čím dál víc líto. Petr si to s nimi „vyřídil“ alespoň na konci vystoupení: „Děkujeme všem, kteří pozorně poslouchali…“.
Petr Pololáník Ale vraťme se ještě k vystoupení. Poloband jsem viděla naživo poprvé. Ve srovnání s CD, které pro mne bylo nejzajímavějším albem minulého roku, mi chyběly klávesy, ale jde asi jen o zvyk. Naopak nevýslovně nadšená (když pominu samotné Pololáníkovy písničky) jsem byla z bubeníka – Jana Bednáře. Bubnoval citlivě, bez zbytečných exhibicí, přesně a přitom zajímavě. Většinou považuji folkové bubeníky za přebytečný doplněk kapely, ale Polobandí „bicmen“ je výjimka. Bez něj by jejich muzice něco podstatného chybělo nejen rytmicky, ale snad i melodicky. Dalším milým překvapením pro mne byly písně, které na zmíněném CD nejsou, a kterých zahrál Poloband ten večer poměrně dost. Jak to tak bývá, že kapely nejlepší věci nahrají na debutové CD a zbytek je jakási druhá třída, u Petr Pololáníka to neplatí. Ze zahraných písní by si místo na desce zasloužily všechny.
Těm asi patnácti lidem, které muzika onoho večera obtěžovala, přišel konec koncertu vhod. Měli jste slyšet to ticho, které zavládlo, když Poloband začal balit nástroje. Diváci (ano, diváci jsou trefnější pojmenování než posluchači) už na sebe nemuseli křičet, aby se slyšeli, a tak se paradoxně chovali po skončení mnohem tišeji, než při té nejromantičtější písni…
V republice existuje už dost klubů, které fungují pod domy dětí a mládeže. Mám sice ráda, když si na koncertě mohu dát kafíčko (…a „moučníček“, jak by asi doplnila Jablkoň…), ale raději budu sedět někde ve třídě na koberci s lahví obyčejné vody, pokud absence občerstvení bude znamenat, že na koncert přijdou jen muziky chtiví posluchači. V AC klubu mi požitek z naprosto skvělé muziky narušovala lítost nad muzikanty. A možná jsem se za ty hlučící stolky styděla – co si asi budou v Brně myslet o hradeckém publiku?
