Press "Enter" to skip to content

CIM, CIC, CYM

To se mi zase jednou vyvedl nadpis. Je netradiční, tajemný a rytmický, má takový zvláštní švuňk. Bohužel však nepochází z mé hlavy, jeho otcem je kapelník Cymbelínu Tomáš Šenkyřík, a co to vlastně znamená, se čtenář dozví v následujícím rozhovoru.

• Začali jste jako studentská kapela, ale studia netrvají věčně. Jak zvládáte období osamostatňování se, kdy už člověk není pod křídly rodičů a má méně volného času?
Tom:
Jisté samostatnosti jsme se naučili už během studií. Nikdo z nás nejsme z Brna, takže jsme se hned po střední škole museli učit takové ty důležité věci jako jak najít dobrý a levný privát, jak vycházet ze spolubydlícím – protože i dobrý kamarád se může ukázat jako naprosto nesnesitelný spolubydlící, atd. Naučil jsem se třeba vařit špagety.
S tím časem je to pořád stejné. Rozhodně jsem rád, že máme s Kristýnou školu už ukončenou. Věčně se studovat nedá, a někdy mi připadá, že mám času víc teď, protože nechodíme tak pařit jak dřív.

Pavel Rajmic a jeho housličky • Čím jsou vlastně členové Cymbelínu v civilním životě?
Kristýna:
Tom sbírá romskou muziku, pracuje jako etnomuzikolog, jezdí po osadách a nahrává… Já učím angličtinu v kurzech pro dospělé a to je někdy téměř námět na povídku, je to úplně něco jiného než pracovat s dětmi, nesmíte moc křičet… A kluci – ti si ještě užívají studií – brácha studuje taky angličtinu a třeba do Pavla by nikdo neřekl, že studuje matematiku a ekonomii. To já nikdy nepochopím, když tak hraje na ty housličky, jak může chápat takové věci…

• Kolem vaší kapely se od začátku motala slavná jména – Skoumal, Pavlica, Lapčíková, Plíhal… V čem vám spolupráce s nimi pomohla, a trvá ještě?
Kristýna:
Zuzka Lapčíková a Jura Pavlica pochází ze stejného kraje jako my, spojuje nás to, že čerpáme z podobných zdrojů lidové muziky. To se projevuje skrytě jak v našich vlastních písničkách, tak v tom, že rádi upravujeme a hrajeme lidovky. S Petrem Skoumalem jsme občas vystupovali v pořadech pro děti (i na tak exotických místech jako je ZOO nebo pořad JůHele Neděle) a s Karlem si taky rádi zahrajeme, jeho písničky se nám moc líbí.

• Ve Folk&Country proběhla zpráva o vašem hraní v Norsku. Jak jste se k němu dostali?
Tom:
Před rokem a půl jsem připravoval v Norsku výstavu romských neprofesionálních umělců. Byla to pěkná práce. Myslím si, že Romové jsou nejenom talentovaní hudebníci, ale taky výtvarníci. Jejich obrazy fakt doporučuju. Nedávno jsem koupil Kristýně dva oleje od jednoho romského výtvarníka na Slovensku – máme je pověšené v obýváku a temperament, který z nich prýští, bych přirovnal k nějaké balkánské našlapané dechovce.
No a v Norsku jsem se setkal s paní, která mě potom oslovila, že by měla zájem, aby naše kapela vystoupila na Pražském jaru v Norsku. Vystupovala tam filharmonie, Český komorní balet a my jsme to uzavírali. Kromě Zuzany Lapčíkové byla naším hostem Jana Bikárová, romská zpěvačka z Brna, která plný sál Norů fakt dostala.

• Máte ještě nějaká další nezvyklá místa, kde jste hráli?
Kristýna:
Pro mě osobně bylo nejzvláštnější vystupování ve vězení v Kuřimi a v brněnské Armádě spásy. To najednou texty dostaly zcela nové, nečekané rozměry. Třeba když Tomáš zpíval text „Před tejdnem se vrátil z basy, blues mu hlavu popletlo… “ nebo „…milou zmydlil milenec“ – to už na nás pokřikovali, že tam za to sedí…

• Po stránce autorské je Cymbelín záležitostí Tomáše a Kristýny. Nakolik jsou Jirka a Pavel odolní vůči příležitostem hrát jinde? Při svých dovednostech nemají o nabídky odjinud nouzi, ne?
Jirka:
Musím říct, že jsem v Cymbelínu spokojený a jsem rád, že mám tu možnost podílet se na vytváření něčeho nového. Hudba Cymbelínu mě baví a naplňuje, to je pro mě důležité. Navíc mě to s ostatníma z kapely pořád baví, a tak nevidím důvod hledat něco jiného.

• Chtěli byste se muzikou někdy v budoucnu živit, nebo je lepší ji mít jen jako koníček, ke kterému si člověk utíká odpočinout?
Tom:
Teď mě napadá to české rčení: Nejen chlebem je člověk živ. Pokud to budem takto brát, a já to tak beru, tak se muzikou už dávno živím. Nedovedu si představit, že bych došel domů z práce (a to mám ještě hodně kreativní a zajímavou práci), pustil bych si telku nebo přečetl noviny, pak si vzal do ruky knížku, u které bych usnul. Díky muzice jsme potkali spoustu lidí, se kterými se přátelíme, kteří, když začneš o něčem vykládat, nemyslím tím jenom hudbu, tak ti rozumí, zajímá je to a poslouchají tě. To je pro mě dost důležité. V těch rozhovorech si často uvědomím to, nad čím jsem dlouho jak magor přemýšlel.
Dneska jdeme třeba hrát fotbal s děckama z Cimbál Classicu a Ivošem Cicvárkem – Cim, Cic, Cym.

• Další otázku si nemohu odpustit už z principu, proč nemáte webové stránky?
Tom:
To je dobré, že se na to ptáš. Stránky už plánujeme asi dva roky, ale vždycky se to nějak zvrtne. Já su v tomto asi přehnaný, ale měli jsme už asi tři téměř hotové návrhy a nakonec jsme je zrušili. Mně připadlo, že to nemělo úroveň. Na internetu pracuju denně a celkem poctivě sleduju stránky kapel. U některých jsem se divil, na jak špatné úrovni jsou vyhotoveny – to mě asi nejvíc odradilo. Líbí se mi třeba stránky Jablkoně nebo anglických Lamb. Se stránkami je to jako s cédéčkem, pokud nebudu mít nápad a invenci, tak je dělat nebudu.

Nezbývá mi, než popřát Tomovi, aby správný nápad dostal co nejdříve. A také Cymbelínu poděkovat za milý rozhovor.

David Jirků