Na tuto otázku mohli hledat odpovědi návštěvníci dvojkoncertu, který se konal v sympatický den, a to ve čtvrtek čtvrtého čtvrtý, v královehradeckém AC klubu. V následujícím odstavci zkusím hledat i já.
Obě kapely přijely z jihu Moravy. Obě mají stabilní sestavu. Obě natočily dvě CD a obě je vydaly u Indies records. O obou se dá říci, že jsou to ještě kapely mladé. Obě začínají na „C“ (tedy při správném slovosledu, viz nadpis). Ale hlavně obě charakterizuje inteligentní muzika, což se dá považovat za nejzásadnější společný atribut. Mají o čem zpívat a dokáží různým písním ušít kabáty na míru, ctít náladu skladeb. A vystačí si s relativně malým počtem členů – Cymbelín tvoří čtvero hudebníků, OKO před pár lety zredukovalo kvarteto na trio. Nerad bych však vzbudil ve folkové veřejnosti zdání, že se jedná o klony. Jakkoli jsou obě kapely hudebně velmi hravé, každá zcela odlišným způsobem.
Tomáš Šenkyřík Onen čtvrtek to vypadalo přibližně takto. Úvodní blok patřil Cymbelínu, který zahájil koncert stejně, jako zahajuje své druhé CD, čili písní Roztoklaty i Tuklaty. Co kapele stačí, aby měla hitovku? Nejprve výtečný textový nápad, kdy jména dvou vesnic na vlakové trati dají vzniknout sloganu, a pak aranžmá, kde housle vytvářejí ubíhající pražce a klávesy tepou v rytmu drncání vagónů po spojkách kolejí. A je vymalováno, písnička jak Brno. Pardon, jako Roztoklaty a Tuklaty. Během své padesátiminutovky Cymbelín dále zahrál nějaké ty pro něj typické valčíky (Stínu stín, Good food, Před zrcadlem dívka stojí) a dal také vyniknout krásnému hlasu Kristýny Šenkyříkové, který i ve vysokých tónech zůstává přirozeně měkký. V melodicky rozverných písních nejčastěji z pera kapelníka Tomáše Šenkyříka se představili výborní instrumentalisté Pavel Rajmic (housle) a Jiří Rohel (klarinet). Zajímavě se kapela vypořádává s absencí bicí soupravy. V průvodním slově hned ze začátku zaznělo pár uštěpačných poznámek k současnému trendu přitvrzování muziky a Cymbelín pak průběžně demonstroval, jak se dají efektivně využít dostupná rytmická udělátka typu „rytmické vejce“, triangl, ozvučná dřívka, příruční bubínek či prosté přidupávání.
Ivo Cicvárek Po dvou přídavcích a krátké pauzičce se mohlo rozeznít OKO. Předkoncertní sýčkování Iva Cicvárka se naplnilo, když tu a tam vypadlo slovíčko, tu a tam nota a byť to nebylo nijak dramatické, dalo se poznat, že kapela před pár dny vylezla ze studia a bude ještě potřebovat pár zkoušek, aby se zase sehrála. Samotné představení tomu bylo důkazem. Po několika písních se totiž situace „stabilizovala“ a OKO se dostalo do své obvyklé pohody, dokonce si dovolilo zahrát nejnovější písně z CD V letadle, které právě vychází. V titulní skladbě se sedmiminutovou stopáží (Ivo o ní psal v seriálu Líheň) či písni Sex online se flétnistka Petra Klementová i cellistka Jana Havlová musejí velmi tužit, aby naplnily aranžérské představy kapelníka (a ani sám mistr se nešetří). Ivo v průběhu koncertu představil i naprosto novou píseň, která je ještě novější než CD V letadle, a opět potvrdil starou pravdu, že se svou autorskou potencí by dokázal slušně zásobit přibližně pět kapel…
Dvě hodiny utekly jako voda a soudě podle ohlasů obecenstva bylo vynaložených 40,- Kč za vstupenku uznáno jako dobrá investice. Tak to v Čechách chodí – na kapely, které v tvůrčím rozkvětu hrají za cesťáky, si lacinou vstupenku přijde koupit pár desítek diváků, zatímco leckdy vyšumělí nositelé dříve slovutných jmen obklopeni protřelými managery dokáží přilákat diváky na pětkrát dražší koncerty. Ale pozor, nestěžuji si! Kdo chce býti členem stáda, nechť jím je. Ti, kteří si dají práci, aby hledali jinou cestu, nenarazí do zdi, ale bohudík na Cymbelíny, Cicvárky a jim podobné. A dobře jim tak.
