Jarda Svoboda je osvěžující zjevení naší hudební scény. Po začátcích v křesťanské kapele Otcovy děti nastartoval „dvoutaktní bigbítovou dechovku“ Traband, kapelu, která se toulá krajinami českých, balkánských, cikánských, židovských, cirkusáckých a bůhví jakých ještě melodií… Posledním cestovním deníkem Trabandu je výtečné loňské album Road movie. Vrcholu svého skladatelství se Jarda Svoboda dotkl taktéž loni – s textařem Michalem Horáčkem napsal album hořkosladkých šansonů Tak to chodí.
Otcovy děti byly hodně zahleděné do nebe, Traband se spíš ráchá v poezii žižkovských dvorků. Proto začnu otázkou na tělo – co vy a víra?
Ano, nějaký rozdíl tady je. Otcovy děti zpívaly o životě s Bohem, Traband zpívá o tom, jaký je život bez něj. Ale nesnažím se v textech moralizovat a poučovat, a už vůbec ne někoho obracet na víru. Možná vám přijde, že se Traband „ráchá v poezii“, jenže já o poezii nevím skoro nic. Vlastně mi o poezii vůbec nejde. Zpívám o svých prožitcích a prožitcích lidí, se kterými jsem se setkal. A protože jsou to příběhy občas hodně drsné a vůbec ne veselé, může vám připadat, že se rochním v beznaději a zoufalství. Ale já spíš volám po smilování. Tak to je pozitivní, ne? Snažím se přivolat naději.
Vaše písně jsou zvláštní. Na první dotyk veselé, rozchechtané, ale při druhém poslechu z nich na mě jdou chmury. Jste spíš optimista, nebo pesimista?
Jsem depresivní optimista a netrpělivý čekatel Krista.
Z vaší hudby mi zní Emir Kusturica, Ivan Mládek, dance-music a spousta úplně jiných věcí. Jaká cédéčka si doma pouštíte?
Nedokážu říct jedno jméno, protože mě neustále ovlivňuje něco jiného a tak různorodého, že sám nevím. Nepovažuju se za muzikanta, ale písničkáře, takže to, co mě skutečně ovlivňuje, není ani hudba, ale způsob, jakým je s ní zacházeno ve prospěch sdělení. Takže Dylan, Cohen, Paul Simon – tahle stará garda amerických písničkářů. Francouzi Jacques Brel a Boris Vian, kapela Tetes Raides. Z našich Třešňák, Mišík, Nohavica, Koubek, Kryl. Karel Kryl, ten především!
A mám rád jakoukoli lidovou hudba, tu neučesanou, z terénu, ne ze studia. A taky Janáčka a Stravinskýho. A taky punk a hip-hop. A sladký filmový melódije!
Album Road movie je plné hudebních výletů. Cestujete i fyzicky?
Nedávno jsme se s Trabandem vrátili z Tokia, předtím jsme hráli v Řecku, na Korsice, ve Francii, v Maďarsku, Rakousku, Polsku a Slovensku. Takže se dá říct, že tak trochu cestujeme… Považuji to za velké ocenění pro kapelu, jezdit zadarmo tam, kam jiní jezdí za těžce naspořené peníze, a ještě být za to placen.
Nestává se každý den, aby česká kapela hrála v Japonsku… Jak se to stalo vám?
V létě jsme hráli na jednom festivalu v Rakousku, kde nás slyšel jeden japonský turista, a ten nás potom pozval do Tokia. Jak se potom ukázalo, nebyl to turista, ale promotér.
Nevadí cizozemcům, že nerozumějí textu?
Už jsem o tom přemýšlel, že bychom měli být cizojazyčnému publiku trochu přístupnější. A tak jsem začal psát písničky v cizích jazycích. Prozatím mám dvě, jednu slovenskou a druhou romskou… Ale vážně – hudba je bezbariérová a nemáme problémy s tím, že by někomu vadilo, že nerozumí textu.
Po vydání alba Tak to chodí vás posluchač srovnává s Petrem Hapkou, dvorním skladatelem Michala Horáčka. Jaký z toho máte pocit?
Srovnání s Petrem mi lichotí, protože jeho hudbu miluju. Nemám potřebu vykřikovat ješitnosti typu „já nejsem Hapka, já jsem Svoboda.“ Jinak si myslím, že Hapka a Horáček jsou siamská dvojčata a oddělovat je od sebe by mohlo být životu nebezpečné. Těším se na jejich novou desku.
