Jsme opravdu národem muzikantů? Jsou naši muzikanti, nejen ve folku, skutečně tak dobří, jak si sami o sobě myslí? Mají naši muzikanti a kapely dobré podmínky pro vývoj, neřku-li úspěch? Je u nás hudební trh standardní, nebo silně zdeformovaný? Kdo u nás (ne)kopírováním vlastně zabíjí hudbu? No, není nad to, zeptat se krajánků! Navíc narazíte-li na nějakého, který zná dobře poměry na obou stranách. Pak už jen stačí ptát se a poslouchat, jak je tam a jak tady.
David Kolaja.
Ve třinácti letech v roce 1981 odešel do Kanady. Od šestnácti hrál jako bubeník s kapelami v Montrealu, v Torontu a v USA na východním pobřeží. Po návratu domů v roce 1999 působí jako hudebník, učitel angličtiny a hudební publicista. Jeho články a rozhovory si můžete přečíst v zahraničních časopisech, u nás v časopise Muzikus.
ŠKATULKY
Jak se v Kanadě a v USA chápe žánrové rozlišování?
Tam se to tak striktně nerozlišuje. Třeba moderní americké country je v našem tuzemském chápaní big beat a tak to tam zní. Navíc country je tam něco jako lidová muzika ve smyslu významu slova folk a rozhodně to tam není okrajovým či menšinovým žánrem jako folk tady. Tady je folk okrajový žánr a není pro něj trh. V Kanadě chodí na folkové hvězdy desetitisíce lidí, tady desítky až stovky v těch nejlepších případech.
A co u nás?
Tady se vůbec to "krabičkování" vnímá nějak jinak. Tady třeba lidé správně nepochopili význam slova rock´n´roll. Tady se krabičkuje v kategoriích heavy metal, rock, folk, country. Když je to trochu tvrdší, tak se tomu říká big beat. Tenhle pojem v Americe neznají.
Jak tam chápou škatulku pop?
Tam se tomu říká top forty. Tím je myšlená komerční hudba, která je šitá na míru, aby oslovila určité cílové skupiny posluchačů a prodala se.
U nás se vžilo, že se popem označuje něco méně hodnotného …
… to je opět méně šťastná zdejší interpretace. Tam je tzv. pop dělán s velikou dávkou profesionality a neznamená tam nic pejorativního. Tam je pop třeba Phil Collins, Prince. A má to ještě jeden znak: dá se na to tancovat, je to taneční muzika. Rozhodně to však není méně hodnotná muzika, ale přesně naopak. Tady jsou lidé nějak zvláštně naprogramovaní a když uslyší pop, myslí tím nižší kvalitu. Ale to platí zde. Půjdete-li tady na nějakou mizernou popovou kapelu, nebo na Collinse tam, pořád je to pop.
Jak se v Americe vymezují k popu muzikanti v menšinových žánrech?
To je obecné a nejen ve směru k popu. Patriotismus se najde i tam. Ale od okamžiku, když se tam muzikant začne žánrově omezovat, za účelem rádoby nějaké stylizace a výjimečnosti, pak začne ztrácet. Ne, že musí všechno hrát, ale on ty jiné směry poslouchá, vnímá. Tady doma jsme tím až směšní: "… tak a já jsem folkáč a já nebudu poslouchat nic jiného než folk! A elektrické kytary a velké bubny, to je mimo mě a hotovo!"
Bob Dylan je častým účastníkem různých festivalů
nebo třeba večerů udílení cen Grammy,
jako na tomto snímku. A platí to tam vždy? Třeba i u písničkářů. Třeba Dylan?
Tady si ho to představují pouze s kytarou. Mám pocit, že na to on kašle, on prosazuje nějakou myšlenku, hudební nápady, a proto si klidně stoupne třeba před rockovou kapelu nebo symfonický orchestr. Tam se prostě na škatulky lidi dívají trošinku jinak. Nepočítají, kolik má být v kapele kytar a kde má stát banjista.
Jaký tam mají vliv rozhlasové stanice?
Tam je v poměru k nám řádově víc rozhlasových stanic a člověk tam má možnost slyšet mnohem víc kvalitní muziky. Já musím uznat, že když si pustím rádio tady v Čechách, tak málokdy tam uslyším něco kvalitního.
Čím to je, že tady rozhlas v hudební produkci takto ustrnul?
Tak tam je mnohem větší trh.
PŘÍLEŽITOSTI
Jak je to s možnostmi? Musí se tam člověk věnovat muzice profesionálně?
Tady je většina kapel nejen ve folku v pozici amatérů (ne úrovní, ale prostě neživí se tím). Přesto, když je taková kapela dobrá, pozvou ji na festival, někdo si jí všimne a když má obrovské štěstí, tak jí třeba v Indies vydají desku. Rozdíl mezi Severní Amerikou a námi je ten, že tam je zhruba o řád větší konkurence.
I v poměru k počtu obyvatel?
Ano, tam se muzice věnuje mnohem větší procento lidí!!!
No a my si myslíme, že jsme neobyčejně hudební národ, co Čech, to muzikant!
To je hluboký omyl. S Českou republikou se dá přibližně srovnat Montreal a okolí. V Čechách působí stovky kapel, celkově odhadem asi tisíc (různé žánry). V třímilionovém Montrealu jsou řádově tisíce kapel.
Čím se to dá vysvětlit?
Možnostmi přístupu k muzice. Děti mají k hudbě daleko jednodušší přístup. A levnější. Tady je například jeden hudební nosič v ceně jednodenního platu. Tam stojí půlhodinový plat. Je to i v ceně hudebních nástrojů, tam jsou kvalitní nástroje jednoznačně levnější. Děti mají víc informací o hudbě, jsou tam dostupnější kvalitní učitelé hudby.
Dobře, mají nástroje a dobrý přístup k hudebnímu vzdělání. A co dál, mají kde zkoušet?
Zkušebny je to, co tady téměř neexistuje. Tam jsou na tento problém profesionálně a komerčně dostupně vybaveni. Například v Montrealu v Molsonu je v prostorách pivovaru upravena obrovská budova, která má 500 zkušeben (!) k zapůjčení. Je tam recepce, můžete si tam najmout zkušebnu podle rozměrů, určit si základní vybavení, zesilovače a půjčí vám i nástroje. Vstup je na karty, v nich zakódován i rozsah poskytnutých služeb, časové údaje. Je skoro vyloučené, aby se tam něco ztratilo, v provozu je to 24 hodin denně.
Jak je to tam drahé?
Tak průměrná 5-ti členná kapela tam zaplatí asi 250 dolarů měsíčně, to je 50 na každého.
(O něčem takovém se třeba v Praze nezdá ani profesionálním kapelám, natož začínajícím, a je překvapivé, že se tím tady nikdo komerčně nezabývá. Prázdných továrních hal jsou v Praze spousty.)
Dobrá, kapela zkouší, dostane se na určitou úroveň a co dál? Musí někde hrát…
Tak, mohou začínat po klubech, jako předskokani, ale zadarmo (!). Nebo o víkendech si v klubech kapely zaplatí za to, že můžou hrát. Tam je ta konkurence tak obrovská, že když chce kapela prorazit a přijde za vedoucím malého klubu někde v centru města a toho vedoucího svojí hudbou zaujme, tak třeba v pátek večer nebo v sobotu jim ten manager řekne: tak hoši chci 100 dolarů a 20 dolarů na zvukaře a můžete hrát celý večer. Ale pro ně, když začínají, je to terno.
…No, když si vzpomenu, jak u nás kapely nadávají pořadatelům konkurzů Zahrady kvůli startovnému… Jak dlouho tahle úvodní fáze začínající DOBRÉ kapele trvá?
Zlom začne tehdy, když po majiteli klubu sami diváci tu danou kapelu žádají. To ale může trvat i měsíce a opět záleží na štěstí. Jak na tu kapelu začnou chodit lidi a žádat ji, tak se to zlomí a kapela začne hrát za honorář. Ale opakuji, v bočních ulicích je řada skvělých muzikantů, v garážích a v průjezdech a nikdy v životě se tak daleko nedostanou!
A co dál. Platí tam heslo Publish or perish?
Ano, pokud chtějí jít za něčím seriózním, musí něco nabídnout. A to je zvukový nosič. Takže musí do studia a tam makat, zkoušet udělat nové věci, novým způsobem, aby zaujali…
A ceny?
Ceny za nahrávání jsou srovnatelné jako u nás, od 15 dolarů na hodinu výše.
Fajn, mají demáč, povedl se jim a co dál?
Nechtějí-li skončit pouze na nabízení demo CD majitelům klubů, musí udělat další závažný krok ve vývoji kapely, opatřit si manažera (agenta). To není nějaký kamarád, ale již skutečný flexibilní profesionál, dělá mnoho dalších kapel zároveň a pokud se začínající kapele podaří oslovit a zaujmout někoho takového, kdo jede v hudebním managementu, má k úspěchu mnohem blíž. Ale vyhráno není! Těch kapel, co mají kvalitní nahrávky, je strašná spousta a ta CD leží těm agentům na stole, oni si je nestačí ani poslechnout, to by nedělali nic jiného. Jde soubor šťastných náhod a je to celé hodně o štěstí vůbec.
Ano, profesionálního managera si u nás amatérské kapely bohužel nenajímají. Zkoušejí to i jinak. Třeba přes soutěže a konkurzy na festivaly. Jaké jsou v tomhle možnosti v Americe?
Festivaly se soutěžením se tam nedělají. Tam má hudební festival rok dopředu daný program sestavený z velmi zvučných jmen. V Montrealu se s touto dramaturgií koná folkový festival a např. světově proslulý Jazz festival de Montreal
A jiné možnosti soutěžit?
Já jsem se setkal pouze s regionálními soutěžemi pro muzikanty. To se domluví síť klubů a ty pořádají např. Drum wars, nebo Guitar wars – soutěže (=války) bubeníků, kytaristů. Je tam doprovod, který hraje dohodnuté repetice. Když ten hudebník zaujme, tak dostane třeba discount v hudebninách, nebo frekvenci ve slušném nahrávacím studiu. A na finálová kola se chodí dívat členové ze špičkových kapel z Montrealu a mohou si vítězného hudebníka vybrat. Pamatuju si, že první cena tam byla 5 tisíc dolarů. Za to se dá koupit slušné hudební vybavení, nebo ojeté auto.
A dělají se kromě toho třeba soutěže nahrávek?
S tím jsem se nesetkal, ale řada hudebních vydavatelství z úspěšných nahrávek sestavuje různé výběry různých kapel. A to už je začínající kapela velmi blízko k prosazení na trhu. Takové nosiče už pouští rádia. To je krok úspěchu a úspěch samotný.
Jakou v tom mají rádia moc?
Obrovskou. Třeba v New Yorku je přes 500 rozhlasových hudebních stanic. Když máš k dispozici slušný přijímač s pamětmi, který tolik stanic zvládne, nemusíš si už vůbec kupovat cédéčka.
No to už musí na prezentaci kapel stačit, ne?
Nestačí. Třeba v Montrealu je podle místního hudebního týdeníku Mirror v asociaci profesionálních skupin registrováno desetkrát víc kapel, než je v Montrealu pódií. A těch pódií je určitě pár set. Oni prostě nemají kde hrát.
Příští díl bude věnován srovnáním příležitostí v Americe a u nás a porovnání úrovně muzikantů a kapel v Americe a v Čechách. Budeme se taky snažit porovnat ceny hudebních nosičů a to porovnání bude možná velmi překvapující.
