Kdyby vycházel Folkový trhač, nepřekvapila by mne v něm narážka na komerčně sestavenou kapelu. Podívejte, jaký úspěch slaví Čechomor. A koukněte, jak Jiří Černý baští Sestry Steinovy. Smíchejte tedy v jednom hrnci rockový folklór s emancipovaným sesterským duem a uvařte Benediktu.
Samozřejmě žertuji. Ale jen v tom, že Benedikta je uměle vytvořená kapela pro současnou vlnu posluchačského zájmu. Jinak není důvod si nepřiznat, že lidové písně v bigbítovém kabátu s precizními houslemi a výrazná sesterská dvojice je čistý průnik dvou množin zvaných Čechomor a Sestry Steinovy.
O tom, jak moc jsou písně odkazem našich předků a do jaké míry se jedná o imitace například ve stylu Balady pro banditu, lze jen spekulovat. Na debutovém albu skupiny Benedikta každopádně čeká posluchače jedenáct řízně upravených kousků, z nichž některé jsou notoricky známé (Ej lásko, Vandrovali hudci) a k jiným je naopak potřeba slovníku v bookletu (Švekra, Cihanočka, A na hure, Vydala máti). Aby taky ne – okolí Karviné může někdy být pro pouze česky slyšící uši jazykovou cizinou.
Když už jsem odhalil prvky spojující Benediktu s Čechomorem, bylo by fér pohovořit, v čem se obě skupiny liší a ozřejmit, že Benedikta není žádný klon. Vzhledem k tomu, že její hlavní protagonistky jsou ženy, je očekávání jinak vybíraného materiálu nasnadě. Dcera – matka – tchýně, to jsou časté náměty zpěvačky Petry Váňové. Její sestra Míša (jinak hlavně houslistka) se k ní tu a tam sice přidává druhým hlasem, ale až na vydařený kánonový úvod písně Vandrovali hudci jde spíše o lehké dokreslování sólové složky.
Petra Váňová I po stránce instrumentální má Benedikta tvář jinačí Čechomoru, evidentně se snaží o větší rozmanitost, o větší záběr. Při poslechu alba na vás čeká čardášová Kukučka, funky laděný Vojáček, Cihánočka podbarvená barovým saxíkem, Ej lásko s flétnou ala Jethro Tull či V javorovej hori a Bukovina v koločavském duchu. Byť jsou všechny tyto písně výtečně nahrány a odzpívány, ztrácí se mezi nimi pojítko a v konečném důsledku vyznívá deska poněkud roztříštěně. Zdá se mi, že tento fakt se Benedikta pokouší zachránit, když takřka do každé skladby zařazuje jako poslední sloku popěvkové „laj, la láj, laj“ případně „naj, na, ná, naj“ nebo alespoň „tam, ta, dam, tam“. Nezní to špatně, ale coby jednotící prvek to účel neplní, spíše si posluchač uvědomí, že se blíží konec písně. Dalším efektem je elegantní nastavení délky tracků, i když přes solidních čtyřicet minut se deska stejně nepřehoupne.
Z CD Sejdeme se v Dolly mám pocit, že se na něm Benedikta hledá. Narozdíl od velkého počtu svých vrstevníků však toto hledání probíhá na bázi výrazové, k čemuž se dopracovat znamená perfektně ovládnout muzikantské řemeslo. Leckomu dosažení téhle úrovně stačí, ale Benedikta vypadá, že míří ještě výš. A to je moc dobře.
Benedikta: Sejdeme se v Dolly, Indies Records 2001, celk. čas: 37:53
Vandrovali hudci – Lahvinka – Cihanočka – A na hure – Vydala máti – Švekra – Kukučka – Vojáček – Ej lásko – V javorovej hori – Bukovina
