Málo lidí ví, kdo je Luboš Nohavica, někteří ví, kdo je Ester Kočičková, a málo lidí ví, že tahle dvojice hraje a zpívá šansony. A ještě míň lidí ví, že před časem vydali CD.
Pouze ti, kdo v Praze pravidelně navštěvují Salmovskou literární kavárnu, Balbínovu poetickou hospůdku, nebo měli štěstí na jejich mimopražský koncert, vědí.
Není ani tak důležité, jak se tihle dva lidé potkali, ale je důležité, že spolu hrají a tvoří. Mediálně známější je Ester Kočičková. Původem herečka, proslavila se jako moderátorka rádia Limonádový Joe a možná ji znáte z moderování pořadu Dvojhlas. Do dvojice přinesla texty a zpěv.
Lubomír Nohavica je muzikant, původem bigbíťák, klavírista, asi nevíte, že některé jeho písně zpívá třeba Vlasta Redl (Ej dudy moje). Spolu začali hrát a zpívat v druhé polovině let devadesátých a díky tlaku svých příznivců vydali toto CD, "že aby jim měli co nabídnout na koncertech".
Jejich CD obsahuje 13 písní, šansonů. Pro Ester Kočičkovou je šanson asi nejpřirozenější forma výpovědi, nejlépe vypovídá o její duši. A na otázku, proč šanson, mi Luboš Nohavica odpověděl, že šanson je pro něho všezahrnující forma, do které se skryje řada hudebních stylů a nejlépe vyhovuje prosté písničce.
Na první poslech jejich šansony připomínají tvorbu Hany Hegerové, ale jen na první. Ester zpívá mnohem civilněji a z jejího projevu je ihned patrné, že je autorkou textů, že posluchačům předkládá své myšlenky, pocity a trochu i sebe samotnou. A kdyby nebylo Lubošovy vnímavé a překrásné muziky, výsledek by nebyl tak působivý.
Hned první píseň O Mariiných stryjích a nezvedeném Ježíškovi je toho názorným dokladem. Z pouhého textu je složité si udělat jen základní představu o celkové síle písně: "… jak vytahané břicho má/a z biblí prach/je porodným/Jen z kostelů už synka zná/z obrazů/z figurín/tam o něj loudívá přízeň její stín." Teprve něžná a vnímavá Lubošova hudba jakoby utišuje celkovou bolest příběhu a zároveň nám ji dá pocítit v celé syrové kráse textu. A takto lze charakterizovat většinu písní alba. Většina z nich, jak u Ester jinak, je věnována ženám. Ale ne tak, jak asi očekáváte. Vybírá si pro šanson příznačná témata, která nejprve vyhlíží okrajově, než si uvědomíme jejich zásadnost a důležitost.
Nejvíce to ukazuje píseň Árijská lidová (o blondýnkách). "Ne, že by měly strach/stařenky v texaskách/když svítí tou blonďatou nocí/Sůl teče po vráskách". Tady se už nic nezakrývá a situace, vzhled a popis je pouhým doprovodem hlavního cíle: pronikat do nitra ženy a postupujícího stáří. Tato píseň má navíc hudební doprovod, který se vrývá do paměti hlavně v (pijáckém) refrénu: Krásy nám ubejvá/moc toho nezbejvá/eště, že nám blondýnkám/dycky nalejou/Přeliv nám vodrůstá/kadeřník nezůstal/eště, že nám blondýnkám/hvězdy dopřejou.
Jak jsem již naznačil, pro toto CD charakteristický je projev Ester Kočičkové. Zpívá civilně, úsporně, jakoby text slovo po slově nechává plynout v melodii. To umožňuje vnímat příběhy a sdělení v plné síle.
Luboš Nohavica je stejně tak vnímavý ve své hudbě i klavírním doprovodu a navíc dokáže překvapivě spojovat hudební styly a motivy (Hizballáh čardáš). Prostě – Pan Muzikant!
CD "Ester Kočičková Lubomír Nohavica s klavírem" je vynikající a zcela nezvykle a hluboce vás osloví. Jenom má jednu malou chybičku: bude se vám hůř shánět. Buď je můžete dostat na jejich koncertech, nebo si o ně napsat na rumpsum@quick.cz. Ale prosakují zprávy, že se právě natáčí nové CD a v prodeji bude už někdy letos v září.
Ester Kočičková Lubomír Nohavica s klavírem
Rumpsum 2001
1. O Mariiných stryjích a nezvedeném Ježíškovi, 2. Třem sestrám, 3. Verunčina barová, 4. Petrohrad, zima roku 1917, 5. Rap pro Moniku Levinskou, 6. Kosovská demarkační, 7. A to všechno radostí, 8. Francouzská revoluční, 9. Hizballáh čardáš, 10. Ta, která byla s vlkem, 11. Ta, která spala s důstojníkem, 12. Poslední balada, 13. Árijská lidová
