Snad ani nemá smysl příliš se rozepisovat o aktuálním boomu kapel vycházejících z folklórních kořenů, na které muzikanti roubují folkrockový až bigbeatový zvuk. Touto cestou jde i poměrně mladá valašská kapela Docuku, jejíž první album Meziřečí nedávno vyšlo u Indies Records. Album obsahuje čtrnáct skladeb (byť v některých případech jde o směs více písní) a nahráno bylo v sestavě Jiří Buksa (zpěv, kytara, heligonka, grumle, bongo), Lucie Redlová (zpěv, mandolína, zvonec), Lukáš Španihel (housle, sbor), Roman Vavřík (akordeon, sbor), Martin Kuchař (kontrabas, sbor) a Karel Mikuš (bicí, perkuse, sbor). Jako hosté se na nahrávce podíleli Jarek Stojan (flétny, klarinet) a sbor Kandrači.
Posluchač se už od začátku zřejmě neubrání srovnávání s Čechomorem, protože rovin podobnosti obou kapel je zde opravdu hodně – od nástrojového obsazení přes samotný žánr až po aranže (nemluvě o některých písních, které zpracovaly obě kapely, byť každá po svém a v jiné verzi). Osobně bych však Docuku přirovnával spíše ke zvuku První českomoravské nezávislé hudební společnosti – ta je nicméně přímým předkem dnešního Čechomoru, i když se její zvuk od současného dost lišil. Docuku mi ovšem připadá celkově měkčí, hravější (na albu si kapela střihla také kousek známé slovenské sprostonárodní o bačovi, který sedí u ohníčku…) a pohodovější – například v písních Pašerácké nebo Na uherskej straně. Rozhodně na tom má podíl i radost z hraní, kterou z písní cítím a kvůli které (mimo jiné) se k albu Meziřečí budu vracet.
Soudě podle alba, v repertoáru Docuku se potkávají valašské lidové skladby s písněmi z jiných regionů (Slovensko, Maďarsko, Rumunsko) a lidovou tvorbu napodobujícími umělými písněmi. Právě tato díla konkrétních autorů jsou zajímavým doplňkem autentického folklóru – a z nich třeba píseň Husle je velmi zdařilá. Na druhou stranu píseň Proč jsi můj milý ze stejné přihrádky bohužel nezapadá do celkově "folklórního obrazu" kvůli textu (Řekni mi, proč nůž držíš v dlani? Chci ohlídat tvoje spaní.). Zcela nadšený nejsem ani z jazykového projevu zpěváků, na který by u písní v dialektu či cizím jazyku obecně měl být kladen velký důraz – čeština občas zní velmi nemoravsky a zejména výslovnost slovenštiny místy vůbec není autentická (Išiel Janko, Horehronka). Muzika je však "jak ztamodtad" – třeba ve směsi terchovských písní znějí housle patřičně dřevně a píseň Išiel Janko je prokládána působivými pasážemi, kdy "lidově" hraje sólový akordeon a další nástroje se postupně přidávají. Bonbónkem je pak živelná směska Rumunica obohacená zvukem klarinetu a zejména skatováním a výkřiky romského sboru Kandrači (mimochodem, v jiné aranži ji na své první album nahrálo pardubické Trdlo).
Jednoznačně pozitivně hodnotím i obal alba – na úvodní straně se vyjímá cyklus čtyř ročních období ilustrovaný stromem a oblohou, uvnitř pak kromě textů písní a několika fotografií nalezneme i informace o kapele v češtině a angličtině. Tam se mimo jiné mluví i o názvu alba Meziřečí odkazujícím na Valašské Meziříčí i přechody mezi žánry (stačí se ostatně podívat, odkud členové kapely přišli – najdeme zde primáše cimbálovky i rockového bubeníka). Mně ovšem album připadá právě z hlediska žánru kompaktní a považuji je za dobrou odpověď všem pochybovačům o prostoru ve škatulce folklóru s tvrdým základem – Docuku si v ní našli vlastní koutek a vydali se vpřed stranou od "dálnice" vybudované Čechomorem.
Docuku: Meziřečí (Indies Records 2004)
(Ti mezříčtí páni, Išiel Janko, Pašerácké, Husle, Gural, Horehronka, Hungarika, Mord, Těrchovské, U sůsedů, Proč jsi můj milý, Na uherskej straně, Rumunica, Čí to chlapci)
WWW: http://docuku.centrala.org/ (na stránce naleznete mimo jiné několik skladeb ke stažení; další jsou k dispozici na stránce vydavatelství Indies Records)
