Pár minut naléhavého zpěvu Jany Havlové v romštině, jednoduchý, a přesto dobře šlapající doprovod posluchače zatáhne do hry. A pak ho unylé a rozbředlé trampfolkové fráze nepřesně zahrané i zazpívané zapudí. Takové kontrasty najdeme na desce Letobludy, která vyšla letos skupině s úsměvným názvem Honzíkova cesta.
Pátrám v paměti, kdy jsem naposled měl při poslechu desky tak rozporuplné pocity. U téhle kapely vede mnoho dělicích linií a je zajímavé, že v důsledku se všechny točí kolem Jana Fouse, kytaristy, pravděpodobně kapelníka, ale hlavně autora téměř veškeré hudby a mnoha textů na desce. Začněme třeba od nich.
Nahrát opravdu dobrou „dlouhohrající” první desku je pro mnoho tzv. mladých a začínajících skupin opravdu oříšek. Tři texty jsou romského původu. K jednomu existuje i původní melodie, zbylé dvě zhudebnil Honza, ale asi byste nepoznali, které to jsou. Romské trio písniček je mimořádně podařené, rytmicky bezchybné, zahrané s tahem, ale především fantasticky zazpívané Janou Havlovou. I když by se jí v jiných částech nahrávky dala vyčítat afektovanost, tady je její projev jednoznačnou předností. Ani František Gellner by se asi nezlobil, kdyby slyšel svou báseň Ožeň se bratře, ožeň se zhudebněnou, zde je zase jedno z nejlepších míst Honzy. Při poslechu zhudebněného Egona Bondyho ale náhle cítíme ostrý střih, jako by nám hrál někdo jiný: vybrnkávací doprovod ve stylu romantického folku poněkud nerespektuje rytmus textu a celé to zní neústrojně.
Brzy zjistíme, že tam, kde se hudba odehrává na nedvědovském principu cinkajících folkových kytar, se písničky znenadání propadají do bahna. V protikladu jsou například V zapadlém baru a Jméno růže, Domba a Naděje, Duj duj duj a Moudrost. Bohužel se často propad pojí i s textovými nedokonalostmi, a tak nás textař obdaří frázemi „boty s pravdou cest (…) nad hlavou nebe plný hvězd” či rýmy „bránu/ránu, kamene/plamene”. U řady textů je prostě cítit, že autor neumí předat poselství tak, aby bylo zajímavé a sdělné – Nebeskej smích má sice tah a dobrou melodii s výborným aranžérským nápadem (ke zpěvu hraje jen baskytara), ale jinak je poněkud naivní a „sluncéé” opravdu přehnané.
Mnoho míst zachraňuje Jana Havlová, ať už svým opravdu talentovaným zpěvem, nebo příčnou flétnou (Lakere kale bala). Daří se jí i detaily a má víc výrazových poloh. Vedle ní naneštěstí vynikají pěvecké nedostatky Honzy Fouse, zejména intonační. Oporou je bezesporu baskytara Bédi Němečka, sice ne všechny tóny na jeho bezpražcovce absolutně ladí, ale mnohonásobně to přetluče rytmická jistota. Ukazuje se, že i pouhý hlas s baskytarou může být hodně zajímavá kombinace, a je jen škoda, že nedostal šanci v nějakém pořádném sóle.
Nahrát opravdu dobrou „dlouhohrající” první desku je pro mnoho tzv. mladých a začínajících skupin opravdu oříšek. Velmi často se totiž až těsně před nahráváním nebo v jeho průběhu zjistí, že skutečně nosných písniček není dostatek, a tak se deska chtě nechtě musí proložit podřadnou vatou. Na tomto útesu uvízl leckdo a Honzíkova cesta není výjimkou. Možná se pár písniček mělo ještě vyřadit. V každém případě, i když to po mých kritických slovech zní překvapivě, Honzíkova cesta perspektivu má. Jen bude muset vycouvat ze slepých uliček (zatím nedokonalá vlastní tvorba, Honzův zpěv) a o to víc rozvíjet své přednosti (zpěv Jany, výborná baskytara, zajímavé a neotřelé nápady při zhudebňování). A možná popřemýšlet nad nástrojovým parkem. Držím palce.
Honzíkova cesta: Letobludy (V zapadlém baru – Lakere kale bala – Lukundu – Jméno růže – Duj duj duj – Moudrost – Melodie stáří – Sas man šukar pirani – Ožeň se bratře, ožeň se – Naděje – Domba – Ještě jednou – Nebeskej smích – Krajina – Gilotina), celkový čas 38:16, vydalo Jumbo Tymákov 2004
