Během dne se počasí naštěstí umoudřilo, sluníčko vysvitlo a diváci se začali trousit. Hradecká přehlídka má totiž jednu zvláštnost. Návštěvnost je přímo úměrná výši rtuťového sloupku teploměru. Koná se ve venkovním areálu U Letců, kam jsou lidé zvyklí od jara do podzimu každou sobotu večer chodit na koncerty, a pomalu se z ní stává malý festiválek. Venku u stolů je příjemně, takže muzikanti při pivečku, grilovaném kuřátku a nezbytné cigaretce v klidu poslouchají konkurenci a nic je netáhne do potemnělých prostor diskotékového Runway clubu, který je jim vyhrazen. Diváckou obec tak znatelně rozšiřují i samy kapely, což v jiných regionech, kde se hraje v kulturácích či divadlech, zvykem nebývá.
Hudlovačka ale neklape jako na drátku jen tak sama od sebe – pořádá ji agentura Casey s Poupaty. Takže přímo na místě můžete vidět oba Nováky pomáhat Hronově zvukařské partě, Troníčkovic bratry chodit sem a tam a pořád něco vyřizovat, Šárku s Ajkou hlídat – ať už bezprizovní dítě, vydávání kartiček při prezentaci, přísun materiálů o kapelách dramaturgům a novinářům, nebo třeba i to, aby Juppovi nevystydl oběd. Pořadatelé se měli co otáčet – 22 soutěžících není zrovna málo. A nesmím ještě zapomenout na člověka, který Hudlovačku provázel slovem. Vašek Souček není mezi mými oblíbenými konferenciéry (pořád ty samé bonmoty pro lokálkovské publikum…), ale v sobotu jsem musela pořádně smeknout a v duchu se mu omluvit. Taky jsem si neodpustila ocitovat některá jeho slova. Perličkou byla jeho charakteristika Milana Medvěda Koláře, „tatínka“ Prázdnin v Telči, který se z Jihlavy dostavil až na předposlední kapelu: „vlídný, leč v jádru neurvalý člověk“…
Jak se dá poslední dobou vypozorovat na všech možných soutěžích, mladí (a čím dál mladší) muzikanti hrají lépe a lépe. Nejsou už moc ke slyšení falešné zpěvy a podobné nešvary, takže sítem se stává jejich schopnost zaujmout. Jednoduše – kdo jen trochu nudí, jde z kola ven. Tak šla u mne folková pětka: Dilema (Polička), Šmehydlo (Chrast u Chrudimi), Jameki (Polička), Cesta (Pardubice) a Na pár chvil z Dolního Újezda u Litomyšle. Posledně jmenovaná kapela si loni zahrála ve Svojšicích i na Zahradě, ale jako by ten rok postála na místě. Ven z mého kola šly dále obě bigbeatové kapely – pardubický Kántryšok, který od předloňska taktéž moc nepokročil, a mělnický Baťa a Kalabůf něžný beat, kapela okolo Petra „Bati“ Kundráta. Ten mne před lety hodně zaujal v autorské soutěži na Smiřickém hrnci (v těžké konkurenci Pepy Štrosse, Nadorazu a jiných expertů), pídila jsem se na festivalech po jeho hraní, leč marně. Až teď po osmi letech – ale Kundrát s bigbeatem za zády už se mi zdaleka nelíbí tolik jako Kundrát – písničkář…
Kdo půjde další? Tak třeba country. Louisiana z Dobrušky, která se držela „milionářského“ hesla 50 na 50 a zahrála dvě vlastní a dvě převzaté. Trutnovská Kocábka je plné jeviště dam s převzatými věcmi i vlastní tvorbu dobristky Šárky Rotterové. Tady mne zaujala zpívající kytaristka Eva Meclová, ze které vyzařovala opravdová radost z hraní (jaký protiklad k otrávené houslistce…). Hradecká Severka hraje (zatím) pouze převzaté písně (Nezmary a jiné folkaře, spirituály) a staví na výkonu sólové zpěvačky Míly Markové. Ale že je na čem stavět! Jak ji okomentoval V. S.: „Mohla by si jít sednout do poroty a učit jiné kapely zpívat:“ Výbornou zpěvačku má také „na lidovú notečku folkový“ litomyšlský Xilt (ten ještě navíc neméně dobrého flétnistu) a bluegrassový pardubický Freegrass. Ale jak řekla Pavlína Jíšová v rozhovoru pro květnové číslo časopisu Folk a country – zpěvaček je mrak…
Folkrockové Terárium bylo od začátku trochu mimo „moje kolo“. Čtrnáctiletí muzikanti z hradecké ZUŠ na Střezině, loňský vítěz Folkového kvítku, sice publikum „neposadili na zadek“, jak prorokoval V. S., ale… První píseň (o Dolly Buster) zazpíval kytarista Lukáš Chromek (ověnčený nejedním vítězstvím Folkového kvítku coby jednotlivec) výtečně. Z dalšího dílka – rockovějšího – jsem toho však moc nepochytila – víc řevu než zpěvu Daniela France nebylo přes bicí vůbec rozumět. Při dalších dvou písních jsem zbystřila. Prázdný rána i Létající ryby hrávala před nějakými osmi lety kapela Bez návratu – svěřenci učitele Zdeňka Hladíka asi povedené písně dědí. Lukášovi však „sedí“ spíš legrační písničky, Prázdný rána se jeho dětskému obličeji věřit nedají. Kdo si tu píseň pamatuje v podání „beznávraťácké“ Leony Prokopcové, Lukášovou verzí zavděk nevezme. A hlásek „božské Žaňdi“ (klávesistky Terária Žanety Rychnovské) v Létajících rybách prostě a jednoduše ve výškách pořádně tahal za uši. Možná se mýlím, možná, že Bez návratu taky nebyli první, kdo tyto písně hrál. Každopádně je ale zpívali (tedy správně zpívala, neboť – pominu-li basáka Hladíka – šlo o samá děvčata) mnohem lépe.
Už jsem se dost navyhazovala, taky musím napsat o těch, kteří mě zaujali. Zpestřením nadupaného dne bylo vystoupení kapely Mince vo fontáne z Liptovského Mikuláše. Proč se Slováci rozhodli soutěžit ve východních Čechách, je mi záhadou, ale jejich muzika pohladila. Hráli ji s nadhledem, neuvěřitelnou lehkostí – fungovalo to jako bezvadný protipól nervozity a křečovité nesmělosti některých českých soutěžících. A k tomu zajímavé texty v té měkoučké slovenštině… Mince vo fontáne se mi zkrátka líbily hodně. Ale nejen slovenština a čeština byly v sobotu ke slyšení. Terne čhave (v překladu „mladí kluci“ – dle V. S.: „…mužové středního až neurčitého věku“) z Hradce Králové je mnohočlenná romská kapela. Jen kytary napočítáte čtyři, zkrátka když romský folklór, tak se vším, co k tomu patří – i s velkou „rodinou“. Pokud jste staršího data narození a máte pocit, že jste ten název už někde slyšeli, nemýlíte se. Kapela se před lety probojovala do celostátního kola Porty a loni (po jedenácti letech) začala v pozměněném a místy omlazeném složení znovu hrát. Barvy folklóru hájila ještě Muziga (Vysoké Mýto – Pardubice), sdružení kolem Heleny a Jiřího Vedralových. Jejich CD Hej lesem (1998) určitě mnozí z vás zaregistrovali. V současnosti vystupují ve čtveřici s kontrabasistou Janem Dvořákem a francouzskou marimbistkou a perkusistkou Cécile Boiffin.
Od folk-lóru k folk-rocku. Zbytky slušnosti z Vysokého Mýta mají velice zajímavé texty (Někdo o mně ví), chvílemi jako by člověk slyšel Mňágu (Střední věk). Další folkrocková kapela, Divadlo z Hostinného, nedávno „osekala“ sestavu a na Hudlovačce jim to dvakrát nehrálo. Nevím, jestli si ještě nezvykli na chybějící vokály, nebo jim to tentokrát prostě „nesedlo“, ale Divadlo (jehož CD Země si přehrávám pořád dokola) mne zcela neočekávaně zklamalo. Ale dnešním měřítkem je NENUDIT – a Divadlo sice zklamalo, ale nenudilo. To kapela Baboraď z Pardubic nejen že nezklamala, nenudila, ale ještě navíc i potěšila. Mužské trio staví na melodických písničkách a příjemném hlase (i projevu) frontmana Radka „Pídi“ Bartoše. O pilníkovských Kalužích (V.S.: „kapela v sestavě prošlé ustalovačem“) se rozplývám, kudy píšu, takže i tentokrát – mí oblíbenci hráli výborně. A pokud mi nevěříte, vydejte se 8. června do Pilníkova – Kaluže budu za asistence Jarretu křtít svoje CD. Hradečtí Pročne se objevili na pódiu po tři čtvrtě roce, a to v obměněném složení (V. S.: „Zůstaly dívčí kameny…, zůstal ještě jeden křemen…“). A musím konstatovat, že současná sestava je zatím ta nejlepší, jaká kdy byla (a že se kapela obměňovala hodně). Za necelé dva měsíce nacvičili zatím pouze čtyři písně a z vymezeného času tak využili jen deset minut, ale i během té krátké doby přesvědčili všechny přítomné, že v jinak folkově nanicovatém Hradci výborná muzika úplně nevymřela. Ale i když Pročne na Hudlovačce zazářili, na žádném festivalu je letos neuvidíte. Ne že by dramaturgové neměli zájem, jen kapela teď nebude až do podzimu kompletní (a tudíž hraní schopná). Škoda. Tak se na ni (a na Kaluže a Mince vo fontáně) podívejte alespoň ve video ukázce (5,9MB, 2:11). Ale abych neopomínala Pardubice. Bluegrassovou Modrou kref můžete znát z loňské Zahrady či Mohelnického dostavníku a určitě vám něco řeknou i jména jednotlivých členů. Radka Nováka budete znát z Poupat, banjistu Vaška Lukese z pardubických bluegrassových dílen a hraní v různých regionálních kapelách (naposledy Grátis)… Radek má v Modré krf(?)i mnohem víc prostoru než u Poupat a na precizním instrumentálním podkladu ostatních čtyř muzikantů pěvecky přímo září.
Po pauze nastoupili před skoro zaplněné hlediště (holt, hvězdy na rozdíl od mladých diváky přitáhnou i ve špatném počasí) na podium Nezmaři. Po nich hrál hradecký Wild West, přes jehož muziku jsem se k Domünu a hlavně Nadorazu, kteří měli následovat, proposlouchávat nechtěla. Country v rockovém hávu mi k srdci nepřirostlo. Tak jsme sedli do auta, po dobrých dvou letech jsem se chopila volantu a v začínajícím dešti jeli domů…
A jak celá přehlídka pro kapely dopadla? V první řadě se soutěžilo o postup do finále Konkurzu Zahrady – ten si vybojovala Modrá kref a Terne čhave. Dále na Zahradu pojedou (i když nebudou soutěžit o Krtečky) Muziga, Kaluže a Baboraď. Na Slunovratu uvidíte místní Cestu, Modrou kref a (téměř místní) Severku.
