Už dávné Hříchy Vojty Zíchy jsou dodnes oblíbenou a vyhledávanou položkou v mém archívu, a tak jsem byl na II. mízu docela zvědav. A skutečnost předčila všechna očekávání. Album otevírá Statek u Waterloo Jiřího Smrže, píseň, která je spíše poselstvím a jinotajem, a přesto si udržela všechny atributy, potřebné pro úvodní píseň desky, kterou potenciální kupující slyší nejčastěji. Vojta Zícha nasadil laťku pěkně vysoko. A ani ostatní písničky jí neshazují. Co zbejvá Jiřího Maška vystihuje atmosféru Zíchových písniček. Prej chceš chlapa je ukázkou Zíchova umění napsat blues, jak kdyby nic jiného nikdy nepsal. Citový život posluchače rádia je trošku slabší, ale stále výše než podobné jiné bluesovky ze života, zejména tím nápadem: zastřelit rádio, no řekněte, přišli byste na to? Vojta Zícha se představuje jako autor hudby, autor textů i jako interpret, přitom však neplýtvá prostorem a tak zbývá dostatek místa i pro další autory a interprety. Abychom poznali (pokud to ještě nevíme), jaký je Vojta Zícha skladatel, textař či hudebník, stačí k tomu vesměs jedna jediná skladba (skladatel: Pupenec, skladatel a textař: Že se jednou vrátíš, interpret: Tři strážníci nebo Statek u W.). Na desce najdeme kromě nadčasových výpovědí (Statek u W.) nebo konkrétních životních vyznání (Prej chceš chlapa) i hříčky textové (Ratlíkova zpověď) i instrumentální (nejen klasika Tři strážníci, ale zejména Pupenec, tvořící tak s Mazancem a Trhancem z Hříchů pěknou trilogii). Pobavila mě Variace na téma Září (skladba M. Ryvoly upravená kromě Zíchy ještě T. Berkou a P. Novotným) a kromě zmiňovaného blues je na desce i Jarní reggae a romská lidová Cindome Pindrale. Mimochodem, názvy Co zbejvá a Něco je ve vzduchu již v žánru zastoupeny jsou (Ryvolové a Duo Cis). Tolik stylů a tváří, a přesto je to stále Vojta Zícha. Možná by tuto desku měli povinně poslouchat interpreti, kteří natočí na CD dvacet písniček, a vy máte po poslechu pocit, že natočili jednu jedinou. Argumentují tím, že mají jednotný, usazený projev, ale jak se ukazuje, ve vnějškovosti ta „jednotná tvář“ nespočívá.
Z pouhého výčtu názvů skladeb je jasné, že označit desku jako folkovou by bylo zjednodušující. A přesto právě ve folkovém prostředí je album pevně usazeno, čerpá z něj a přispívá k rozšíření toho, co slovem folk označujeme, aniž by ale muselo ohromovat novátorstvím. Poctivá, ze srdce jdoucí a poučená muzika se tomu říká. Vojta Zícha na desce zpívá, hraje na banjo, dobro, kytaru a housle, pomáhají mu Tomáš Berka (zejména kytara) Jiří Mach (mandolína, mandola, housle) a Vít zavadil (basa). Na bicí hostoval Witold Cislo a ještě někteří další muzikanti – ostatně, podívejte se na obal, až si deku pořídíte. Samozřejmě hlavní roli hraje Zíchovo banjo – ale není to banjo bluegrassové nebo mládkovské, jednou provždy dané, je to nástroj, který se v rukou Vojty proměňuje v živoucí bytost a hovoří množstvím výrazů, má snad desítku tváří.
Muziky je na desce 50 minut, ale tady to Vojtovi Zíchovi nijak nezazlívám (na rozdíl od jiných interpretů, kdy si říkám, hrajte, hrajte, třeba z vás něco pořádného vypadne až po 70 minutách disku), protože každá písnička má svůj účel a význam, své poslání a sdělení. A přesně v nejlepším se přestává. Nastavuji „repeat“ a poslouchám znova. Vlastně spíš dál.
II.míza Vojty Zíchy: V. Zícha, 50:10
Statek u Waterloo – Co zbejvá – Prej chceš chlapa – Něco je ve vzduchu – Tři strážníci – Že se jednou vrátíš – Ratlíkova zpověď – Pařížská – Pupenec – Citový život posluchače rádia – Cindome Pindrale – Variace na téma „Září“ – Jarní reggae – Já jsem Pepa – Tvůj hlas – Přežil jsem – Jedenkrát
