Když jsem byl poprvé, přibližně před dvaceti lety, na koncertu (již) tehdy kultovního Spirituál kvintetu, velmi mě překvapil hlas jedné ze zpěvaček. Její živelný a emotivní projev se ke spirituálům hodil, přesto se trochu míjel se zbytkem kapely. Nepřekvapilo mě tedy, že si Irena Budweiserová hledala i jiné cesty k uplatnění. Svou parketu našla v jazzu, což letos potvrdila další řadovým albem.
Předchozí deska Korýši času vyšla u Indies Records před třemi roky, tedy na poměru hudebního trhu docela dávno. Ta nová se podle jedné z písní jmenuje Někdy si připadám jak pták. Nic ve zlém, ale tento název mi připadá velmi nepodařený, příliš dlouhý a nicneříkající. Skoro se mi zdá, že název nejméně poloviny z ostatních písní na CD by se jako titul hodil víc: třeba Noční rozhovor, V pasti nebo Čekám. Překousněme to, nevšímejme si příliš ani fotografie zpěvačky v ptačí stylizaci a radši si desku pusťme. Zjistíme, že klubovému jazzu zůstala Irena věrná a že si k tomu vybrala výborné spolupracovníky: kmenovou sestavu Fade In, kterou tvoří kytaristé Jaroslav Šindler a Miroslav Linka s kontrabasistou Vítem Fialou, doplněnou hosty s proslulými jmény: Miloš Dvořáček ml. se stará o bicí a perkuse, František Kop stojí za dechovými nástroji a klávesy obsluhuje Petr Malásek. Skutečně excelentní hudební úroveň se udrží po celou dobu, všude se kromě naprosto samozřejmé preciznosti setkáme s aranžemi propracovanými do detailů, tempa i nálady se střídají. Muzice porozumí i ti, kdo na jazz do klubu běžně nechodí, ovšem přece jen se musí zaposlouchat trochu pozorněji než na folkovém festivalu.
Charakteristickým rysem nahrávky je, že zpěvačka používá hlas spíš jako hudební nástroj než prostředek ke sdělení textu. Skutečně v některých okamžicích, např. na začátku písně Jsem v pasti, je dialog hlasu s hudebním nástrojem opravdu hodně zajímavý. Nicméně hned na samém začátku cédéčka zjistíme, že společným úsilím zvukaře utopivšího Irenin hlas a interpretky dávající větší váhu emoci než precizní výslovnosti se dosáhlo velmi nízké srozumitelnosti. To je jistě možné pojetí, ale pro někoho nemusí být zrovna příjemné zjišťovat slova jen z bookletu, nota bene pokud jsou zrovna bílým písmem na okrovém podkladu. Zpěv je emotivní, zajíkavý, se značným vibratem v hlase, naopak rovných znělých tónů, jaké od interpretky známe ze Spirituál kvintetu, se na desce téměř nedočkáme. A tak je poměrně obtížné porozumět, o co v písních jde, zejména když milostná a někdy až hořká intimní lyrika je oděná místy dost abstraktně.
Tím jsme se dostali k hlavnímu rozcestí pro to, zda se vám deska bude, nebo nebude líbit. Pozor, to není diskuse o tom, zda je deska dobrá, nebo špatná. Věřím, že bude dost posluchačů, které Irenin styl zpěvu zaujme a opakovanými poslechy ocení časem i texty písní. Naopak asi budou i tací (a já se k nim s lítostí přidávám), kterým se prostě zpěvaččin hlasový projev líbit nebude a přes veškerou snahu nenajdou sílu se přes překážky prokousávat sdělením písní, takže to vyzní mimo ně. Přiznávám, nemohu se vyhnout srovnání se Zuzanou Navarovou nebo Radůzou…
Irena Budweiserová: Někdy si připadám jak pták (Čekám – Milému – Kometa – Jsem v pasti – Akord – Kde zůstal – Letní den – Bezejmenná – Requiem za kolombínu – Motýli – Včera nebo dnes – Moudrá hudba – Noční rozhovor – Ranní dovětek – Někdy si připadám jak pták), celkový čas 52:56, Indies 2003
