Iva Bittová patří bezesporu do kategorie umělců, o nichž kolega Milan Tesař napsal: „…stálice, které nepotřebují komentář…“ (i když přímo I.B. nejmenoval). Co tedy hodnotit na dalším novém CD? Mám před sebou kompilaci, sestavenou z písniček, na kterých se Iva Bittová podílela jako host jiných interpretů v období od roku 1987. Některé věci tedy budou již hůře dostupné a proto je příjemné jejich připomenutí. Uvádět, že má jasný, čistý a jistý hlas ve všech polohách, nebo že hudební doprovod navzdory velkému časovému rozpětí vždy koresponduje s jejím křehkým a přitom průrazným zpěvem je asi zbytečné. Že druhý takový zjev na naší scéně zatím není, že jen pár zpěvaček se mu z veliké dálky blíží (a když hodně let vydrží, tak se možná přiblíží, ostatně je to patrné i na pouhém vročení hostování – s rokem 2000 jich rapidně přibývá – to je poznámka pro rychlokvašky), je taky zřejmé. Psát, že ve všech písničkách Iva Bittová zůstala svá, a přitom nekontrastovala s interpretem, na jehož projektu hostovala? Že tím ten projekt ozvláštnila daleko víc, než kterýkoliv jiný host? Že je na albu pěkně znát, jak se zpěvačka vyvíjela, rostla a zrála k dokonalosti a měnila ve výrazu?
Všechno je to asi pravda, ale… Ale. Tohle slovo se při poslechu tohoto CD začne vkrádat na mysl. Snad právě proto, že album není koncepčně jednolité, že je to spíše kaleidoskop, různě posbíraný a sestavený. A tak Iva Bittová nemá čas uchvátit posluchače a držet ho ve svém zajetí, jako na profilovém albu. A posluchač začíná pochybovat…. A místo slov Milana Tesaře se na hříšnou mysl vkrádají slova jiného kolegy, napsaná v souvislosti s jinou skupinou: „…ušlechtilá nuda…“ (Ivan Hartman). Nakolik ještě interpretka sděluje lidem jiné poselství, než jak je dobrá? Nakolik jde v písničce o písničku a ne o akademickou exhibici vrcholové kultury (ekvivalent vrcholového sportu)? Nakolik je inspirace ve stále zapomenutějších lidových písních inspirací pro sdělení o dnešku a nakolik je to jen snaha za každou cenu čerpat jinde než ostatní? Nakolik je intelektuální bloudění neobvyklých sestav nástrojů po stupnicích výrazem hudební filosofie a nakolik hudební bezradnosti a improvizace? Videoklip, který je součástí CD a v němž osamělá vyděšená bílá paní nehnutě zpívá z listu svůj part a kamera bloudí po interiéru liduprázdného, ale pompézně vyzdobeného barokního kostela (kostela pro Boha, ne pro Člověka) tyto pocity ještě zesiluje. A paradoxně podíl zpěvačky v písni naopak vždy hluboce člověčího Marka Ebena je jen potvrzením poháru pochybností. Tady zvítězil Marek Eben – a Iva Bittová ho ještě pochopila. Není tedy vše ztraceno.
Odpovědi na moje pochybnosti sám neznám. Ty budou asi na každém posluchači individuálně. Ale odnepaměti je pochybování motorem pokroku. I když někteří pochybovači bývali upalováni, mnohdy ve jménu těch kostelů, ve kterých se točil zmíněný videoklip.
Iva Bittová j.h. (Indies 2002) 53 min
Stane se, že… – Prostři mi plátnem – Smuténka – V černém – Tichá domácnost – Vidíš, vidíš – Gloomy Sunday – Ej lásko, lásko – Sedí sokol – Kaddish – Francouzská – Divná slečinka – Flageolety – Pro Johanku – Absint – Pax vita.
