Press "Enter" to skip to content

JAKUB SMOLÍK: STÝSKÁNÍ

O koních toho na novém albu moc nenajdete. Zato láskami se to tu jen hemží. Jednou je to Martina, podruhé Justýna (v písni Nevěř náhodám), zpěvák si prostě nemůže vybrat. Když však přechází ve skladbě Chceš mě k jasné pornografii („Mě každá chtěla, / sám nevím jak to dělám // Chceš mě, tak jak ta minule / všechno šlo celkem plynule / jen nebejt v parku / když bylo na nule“), začíná vám ho být líto. Aniž bych chtěl moralizovat, troufnu si tvrdit, že Smolík (alespoň tak, jak se nám představuje na svém novém albu) toho ví o lásce mnohem méně než mládě orangutana, které se tiskne ke své matce orangutanici.

Kde je ta romantika, kterou se Smolík ohání ve skladbě Každej si meleme svou? Najdete ji například v úvodním Návratu, písni, kterou kdysi hrávala komunistická stanice Hvězda. Tato skladba je mým adeptem na titul nejrozplizlejší slaďák století, ačkoli se mi kdysi dávno (jako dítěti) celkem líbila. Ploužákově sladké však není celé album. Hned druhý kousek Já nejsem zlej vám připomene rokenrol jako ze Šakalích let. Jenže zatímco tam šlo o stylizaci, zde to Smolík (omlouvám se, pokud jsem píseň pochopil špatně) myslí vážně. A když na vás v závěru zařve, že opravdu není zlej, máte tendenci mu to uvěřit.

Zlí jsou tu totiž jiní. Vyvrcholením alba je totiž společná nahrávka tří „mistrů balad“: Jakuba Smolíka, Petra Jandy a Aleše Brichty. V této písni (Každej si meleme svou) se nádherně prolíná smolíkovské pseudocountry, jandovský bigbít a brichtovský metalový nářez, prostě ukázková studie na téma „kýč v populární hudbě“. A jaké hlášky znějí v textu! Když Brichta sám sebe nazývá „hevíkem, ďáblovým advokátem“, chce se vám chvíli smát a za břicho popadat, chvíli plakat.

Slyšet toto album opakovaně je utrpení. Copak se dá dvakrát za sebou poslouchat píseň o tom, jak je škoda, že se někomu „tenkrát zasek zip“ (Chceš mě)? Po hudební stránce jde také o zoufalství. Nic vás nepřekvapí, pokus o nářez vzbudí úsměv a zmíněná směsice tří stylů v podání tří zpěváků? Ta se snad nemůže líbit ani milovníkovi country, ani rockerovi, ani „hevíkovi“.

Přes všechno, co jsem napsal, jsou na albu songy, které se dají poslouchat. Titulní Stýskání má jisté hitové ambice, i když to není žádná perla. A nerozčílí ani coververze Malý přítel z města „N“.

Tato recenze není a ani nechtěla být shovívavá. Aby však nevypadala jako osobní zaujetí proti Jakubu Smolíkovi (kterého osobně neznám), musím podotknout, že proklínaný zpěvák není autorem ani jediné melodie, ani jediného textu svého nového alba. Blesky by tedy měly sršet i na hlavy dalších „umělců“. Kterých, to si přečtěte na obalu alba sami. Možná budete v některých případech překvapeni.

Vydavatel: B&M Music
Rok vydání: 2000
Žánr: moderní country
Celkové hodnocení: velmi slabé


Milan Tesař. Autor je redaktorem Radia Proglas a článek je uveřejněn s jeho souhlasem.

Milan Tesař