Vyčerpávající reportáž z dění na Jamboree 2004 ve Strakonicích si přečtete pravděpodobně v papírovém médiu, kolega Tomáš Hrubý pozorně dění sledoval z první řady ve stylovém slamáku, úkolem elektronických médií je spíše sdělovat dojmy rychle. Z existujících el. médií si však také jistě vyskládáte ucelený obraz o festivalu, soudě podle hojné účasti dalších novinářů na akci.
Proto ani tento článek si neklade za cíl být komplexním hodnocením, ale pouze kamínkem do mozaiky postřehů. Není to ani jinak možné, protože na Jamborere jsem dorazil až po začátku sobotního odpoledního programu – hrál Monogram a vše se zdálo být v pořádku – počet lidí, počasí i výkon kapely. U pokladny jsem za svých 150,- Kč obdržel kromě vstupenky i Banjo Pickera s programem a mohl sledovat, jak s mým příchodem (pouhá časová náhoda) jde veškerý plán vniveč. To je první výtka, kterou bych k festivalu uplatnil. Je pravdou, že jsem na něm v posledních dvou letech nebyl, a tak nevím, je-li to zvykem (možná pro pravidelné návštěvníky budu tedy vypadat zbytečně překvapeně) , ale zato jsem byl na spoustě jiných festivalů a tak vím, že snaha o dodržení časového plánu a zejména pořadí účinkujících by měla být maximální jak ze strany pořadatele, tak ze strany účinkujících, protože je to slušné nejen k divákům, ale i k účinkujícím. Ve Strakonicích ovšem od Monogramu (okolo 18. hod.) až nejméně do R. Křesťana (po 22. hodině,v plánu ale 21.30) neodpovídalo nic časově, ani pořadím.
Po Monogramu měl jít Mousetrap, prohodil si však pořadí s Modrotiskem. Ten upoutal především přídavkovým Don´t worry provedeným a capella. Jinak opět velmi kvalitní standard, právě tak jako Mousetrap s Ralphem Schutem z Holandska. Mezi uvedenými kapelami ale byla jakási nepochopitelná přestávka, prý na vyrovnání skluzu, která se ovšem držela, i když skluz již byl a tak spíše přispěla k jeho zvětšení. Nehledě na to, že si nepamatuji na festival s přestávkami jako v divadle. Navíc tato přestávka byla vyplněna tanečním vystoupením zřejmě místního tanečního country souboru. Předvedli klogging a step na techno verze country i popových melodií, a tak jsme slyšeli Já už jdu i Kamélie. Pokud to byla vynucená úlitba místním, pak je ale neslušné, nazývat to přestávka. Pokud to bylo organické zpestření festivalu, pak je zavádějící , nazývat to přestávka. Dosud uvádějící M. Leicht to totiž odbyl slovy: Bude přestávka a během ní se bude asi trochu tancovat.
Po Mousetrap přišel Míša Leicht ne jako konferenciér, ale jako sólista s kytarou a vystřihl pětici písní. Byl naprosto dokonalý, bezprostřední, přirozený a písničky, které známe v celokapelovém podání zněly i „jen“ s jeho kytarou a zpěvem naprosto stoprocentně. Podobně výborný byl i při konferování – jeho hlavní devizou je totiž bezprostřednost, spontánnost a komunikativnost, takže některé prohřešky proti moderátorskému řemeslu se naopak stávají klady. M. Leicht je příkladem konferenciéra s darem od pánaboha – pozor ale na napodobování, naučit se od něj nelze nic, to musí být v člověku. Bohužel totéž nemohu říci o kolegovi Rosťovi Čapkovi, který jej vystřídal a provázel druhou částí večera. Rosťa se dopustil naopak snad všech možných prohřešků proti konferenciérskému řemeslu, počínaje vstupy začínajícími slovem „takže“ až po vyprávění s tématem nesouvisejících vtipů a hlavně, dlouhotrvajícímu smíchu svým vlastním vtipům. Hlavní ostuda však teprve měla přijít.
Po Leichtovi nastoupila dvojice z USA Dick Staber a Judith Chasnoff. Rosťa je stručně uvedl, odkráčel do zákulisí a rozhostilo se ticho. Jen první řada slyšela, jak dvojice pozdravila a začala hrát. Prakticky celou první písničku odehráli bez zvuku. Zvukař totiž zmizel, pomocník nebyl a Rosťa selhal také – všechno sledoval rozpačitě zpoza beden. Američané z vrozené slušnosti předstírali, jako že je to asi OK, hráli a publikum pískalo. Po několika dlouhých minutách se našel alespoň zvukařův pomocník a laskavě vytáhl šavle. Zvukařem festivalu byl Jan Friedl a bohužel, jakkoliv je asi osobností v jižních Čechách uznávanou, neměl zřejmě svůj den. Zvučení jednotlivých kapel mu šlo neskutečně pomalu, přitom žádné zvláštní nástrojové obsazení patrné nebylo (zejména když to srovnám s jen týden starou spoluprací s M. Hronem z Pikovic, tak to byly nebe a dudy – v Pikovicích jsem se ani jednou nedostal do tísně , že bych neměl o čem hovořit, a to tam byly početnější kapely, než bluegrassová kvarteta či kvinteta, zde by se mi to asi stalo, o Rosťovi ani nemluvě). Muziku k přestávkovým tancům pouštěl z discmana přes otočný potenciometr, které (oba, discman i poťák) chrochtaly. Ještě že v průběhu večera bylo několik soutěží a další přestávka, jinak by zpoždění šlo zřetelně i na jeho vrub.
Ale zpět k muzice – americké duo hrálo dřevní venkovskou americkou muziku v kombinaci kytara-mandolína a byl to příjemný výlet k tradicím. Po nich nastoupil Countryteam ze Slovenska, ve Strakonicích poprvé a evidentně se jim tam líbilo. Jejich muzika byla díky bicím spíše blíže umírněné moderní country a byla také dynamičtější a důraznější. Je příjemné slyšet, že slovenská country už nemá jen jediného exportního reprezentanta Alana Mikuška. Byli psáni na 19,35, začínali ve 20.35 a navzdory zpoždění po nich následovala další „přestávka“, opět s tanci, tentokrát countryovými, a opět s Kameliemi. A tanečníci, místo aby se orientovali rytmem countryového vzoru, dupali podle dosamplovaných bicích. Ach jo.
Na 20.50 plánovaní Vabank Unit začínali ve 21.40 a vnesli do muziky zase bluegrassový řád – je třeba konstatovat, že na sobotní podvečer a večer byly vybrány skutečně špičky naší této muziky. Vabank Unit jen trochu víc sázel na angličtinu, než bylo možná zdrávo, ale i tak sklidil dostatečné množství přídavků. Robert Křesťan a Druhá tráva (ano, ta shoda s zmrtvýchvstáním Kamelotu není náhodná, prostě jen se změnila politika vydavatelství) začínali namísto ve 21.30 před půl jedenáctou. Dál snad už bylo pořadí podle plánu – jak Poutníky tak Semtex jsem v areálu zahlédl.
Síla bluegrassu a dobré výkony účinkujících pomáhaly přehlušit organizační rozpaky a tak večer to nakonec byl příjemný. Pochválit je třeba také novou scénu, která nahradila scénu na nádvoří hradu – nikoho jsem tam sice vzhledem k délce mého pobytu ve Strakonicích neslyšel, ale vypadá moc pěkně a nápad je to výborný. Byl znát, že i sponzoři se snažili, takže bylo několik kol soutěží o trička, klobouky či čepice a dražila se mandolína –nakonec se „udala“ za vyvolávací cenu.
DALŠÍ ČLÁNEK K TÉMATU:
Strakonické Jamboree provázely rozpaky
