V životě člověka jsou desáté narozeniny docela důležitý mezník. Co teprve v životě kapely. Desáté narozeniny oslavil jindřichohradecký Jen tak tak 17. listopadu 2001.
Výroční koncert se konal v sále Střelnice (ano, to je ten, kterým každý rok Milda s Juppem vyhrožují, že se tam přesune Folková růže, bude-li pršet) a byl pojat jako „Cesta do pravěku“. Jen tak tak totiž začal jakousi instrumentálkou z minulého století a postupně se dostával k písničkám starším a ještě starším. A tomuto toku večera odpovídal i tok hostů. I když – tady marně hledám ženský rod tohoto slova – na pódiu se střídaly hlavně bývalé zpěvačky skupiny od té současné (Míša Rysová) až po ty úplně první.
Je asi zbytečné vyjmenovávat tady všechny bývalé členy a členky a písničky, které na výročním koncertě zazněly. Vzpomenu jen na některé – například na cyklistickou píseň, kterou napsal a zazpíval vášnivý cyklista Petr Pokovba za rytmického doprovodu Dalibora Štrunce, který v této písni hrál na „řídítka“. Nebo na „Sejít se ještě někdy…“, kterou zapěl sbor téměř všech zúčastněných….
Ale čím víc do historie kapely jsme se během koncertu dostávali, tím víc jsem si uvědomil, že současná sestava Jen tak taku je asi ta nejlepší a vrcholná. Rovnocenou partnerkou Míše Rysové byla z bývalých zpěvaček asi jedině Martina Plucarová. Zvlášť na těch déle bývalých bylo znát, že už dlouho nezpívají. Míša je v současné sestavě kapely (poprvé v historii) zpěvačkou jedinou, ale musím říct, že jí tahle role sedne. A navíc nejen že velmi dobře zpívá, ale písničkám dává výraz nejen hlasovým, ale i přiměřeně divadelním projevem. Držím Mildovi a Pavlovi palce, aby jim tahkle zpěvačka hned tak neutekla!
Během večera se samozřejmě děkovalo, kapela dostala i dary (například svou podobiznu při výročním koncertě u příležitosti 40. let Jen tak taku…) a jako správný hostitel připravila i občerstvení. Během přestávky se roznášelo výborné červené i bílé, ba i nealko se našlo. A stoly, rozmístěné tu a tam po sále, byly hojně zásobeny sladkým i slaným pečivem tak, že ani naprosto beznadějně vyprodaný sál během přestávky vše nezkonzumoval. (Nemohu se ubránit vzpomínce na jeden raut pro vysoké státní úředníky, kde jídlo za několik desítek tisíc korun zmizelo při mnohem menší účasti během deseti minut – do tašek, sklenic… Díky ti, folkové publikum!)
Po přestávce nastoupili sourozenci Ulrychovi a Javory. Tady asi není moc co psát – tohle seskupení je perfektní, poslouchat je je zážitek. Za zmínku stojí jistě několik písniček z nově zpracovaného Nikoly Šuhaje loupežníka. Jinak Javory předvedly svůj standart, byly po zásluze několikrát vytleskány a sdělily nám, že se jim v tak dobré atmosféře hrálo výborně.
Sál Střelnice se vyprázdnil, kapela a její hosté šli slavit k Papouškům i jinam a já si ještě dlouho pozpěvoval Sejít se ještě někdy někde jen… Ano, sejít se s Jen tak taky je fajn zážitek a věřím, že se sejdeme mnohem dřív, než na koncertě k x-tému výročí.
