Dva roky po vydání druhého sólového Schmitzerova alba Šílenec přichází na svět Bouda tentokrát s mnohotvárným hudebním beatovým doprovodem, který kromě Schmitzerovy kytary obstarává ve studiovém ztvárnění muzikant Zdeněk Zdeněk. Dalo by se připustit, že Bouda je další vývojové stádium Šílence s tím, že myšlenky a nápady jsou vyjádřeny přesněji, v ryzejší formě a hudební doprovod i zajímavá aranžmá výsledek násobně zesilují.
Mnozí příznivci i kritici Jiřího Schmitzera jeho písňovou tvorbu považují jednostranně za parodie, jako jeho hlavní a vlastně jedinou formu sdělení. Na CD Bouda je v tomto názoru spolehlivě utvrdí například první a poslední píseň alba a určitě proto budou s tímto CD vysoce spokojeni. Tento druh příznivců nechť mi laskavě promine, že v tomto momentu povídání neukončím a pokusím se přiblížit další dimenze tohoto veskrze zajímavého díla.
Písničkář
Ano, Schmitzer je předně písničkář. Snaha o předávání mnohočetných sdělení písňovou tvorbou, která je hnací silou všech folkařů, dominuje i u Schmitzera. Z CD Bouda to jednoznačně vyzařuje nepřehlédnutelnou řekou sdělení velké rozmanitosti, kdy často originální nápady v mnohém utekly pečlivějšímu dopracování formy i jiným vžitým zákonitostem a přesto, či právě proto neztrácejí písničkářskou autenticitu. Příkladem klasické písničkařiny jsou písně Zvoní, Víla, či Kaluž. Víla může dokonce klidně aspirovat na folková ocenění, neboť je jakýmsi klasickým prototypem tohoto žánru, má zajímavou melodii, nápad, výborně zpracovaný text i když ve verzi s poněkud lacinějším refrénem. Kaluž je již vážnější zamyšlení nad světem, zejména nad sebou se silným nánosem sebeironie a hořkosti.
Klaun
Parodováním reality se Jiří Schmitzer postupně dobral ke klaunství, pro něho nejpřirozenější formy pro parodii. Zde je naprosto doma a asi nemá v oboru u nás srovnatelný příklad. Klaunství nelépe realizuje nevyčerpatelné gejzíry nápadů, textových, hudebních a zvukových gagů, neustálých překvapení, pitomin a absurdity. Nejlépe to vystihuje přebal CD, na něco podobného si málokdo troufne. Hned úvodní píseň Bouda přímo ukázkově dokumentuje, o čem ve Schmitzerově klaunství jde. Výrazem, textem, frázováním a hlavně úsporným způsobem docílí kromě jednoznačného sdělení mnoho dalších pocitů zároveň. Zcela unikátní je píseň Bynďa, kde je nespočet nápadů až k pokraji absurdity … strouhanku jsme večeřeli tenkrát spolu….Bynďa, co nikdy nebyl na plovárně, Bynďa, co zakoupil si housky v krámě, Bynďa, co nikdy nedvořil se dámě…. Klaunství mu zároveň umožňuje dostat se tam, kde bychom kohokoliv jiného sotva strpěli. U klauna je šaškovství hlavní náplň. Šašek, klaun může zesměšňovat, nebo alespoň uvést do rozpaků každého, protože je nám sám směšný a navíc vytváří pocit, že ho můžeme kdykoliv nakopnout. Proto si může tolik dovolit i šokovat. Příkladem je píseň, co nikdy nebude v rádiu, metalová Máte na to: …Řekněte prdel! Řekněte prdel, prdel řekněte! Máte na to?… Navíc si na CD Jiří Schmitzer připravuje ničím neomezený prostor pro své koncerty, kde teprve klaunství náležitě rozvíjí.
Herec
Herecká profesní podpora je na CD zúročena dokonale. Schmitzer některé písně prostě nezpívá, on je přehrává, recituje, vykřikuje, mění hlas, rytmus – on je hraje. Tohle spojení zejména s klaunstvím mu umožňuje maximální dosahování zamýšlených efektů. Příkladem využití herecké profese je Melodram, který začíná parodií na televizní nalévání poezie lidu vezdejšímu, s dokonale zahraným přednesem s doprovodem klavíru. Píseň má ještě jeden moment, kdy z parodie rázem a bez varování přechází ve velmi vážný text …chlapec i rorýsek povětřím letí…, u kohokoliv jiného bychom tento obrat jistě brali jako hrubý faul, zde nás "pouze" mrazí v zádech. Mezi herecké etudy v jeho písních patří i Hrdlo prdlo, kde zpívá a hlavně hraje s kolegou z Ypsilonky Markem Ebenem a to mu opět umožňuje absolutní hravost v rovině absurdity.
Bavič
Kromě radosti z písničkářství u Jiřího Schmitzera překypuje touha bavit. Na CD je to bez živé odezvy posluchačů, to musíte dojít na jeho koncert, kde je konkrétní situace, konkrétní zpětná vazba. Opět je zde náležitě využita herecká zkušenost. Nikdy si prostě nejste jisti, jestli je skutečně tak plachý a rozpačitý, jak vypadá (nebo hraje?!), jindy naopak vzbudí pocit absolutní sebedůvěry. Tuhle vlastnost má asi v genech a dost tu připomíná svého otce. Jeho humor je srozumitelný, dokáže složitou úvahu vyjádřit polopatě širokému publiku a naopak jednoduchou myšlenku umí předhodit intelektuálovi, jen ať si chudák hledá sotva neexistující jinotaje.
Textař
U Schmitzera je nepřehlédnutelná radost z tvoření a myšlenky z něho vyvěrají velmi spontánně. Tento přetlak produkuje kvanta textu, kde na první pohled můžeme vnímat celou řadu drobných i větších textařských prohřešků. Domnívám se, že on věří v prvotní intuici, v nápad, kterému by následné cizelování formy neprospělo, následné vylepšování by bylo na úkor autentičnosti a nebyl by to už Jiří Schmitzer. Někdy mám pocit, že on schválně rýmuje stejné slovní druhy (viz. otroctví-proroctví v Není potřeba), často i velmi lacině, jen proto, že tohle je jeho poznávací znamení, souvisí to s klaunstvím, s veršotepectvím potulných kejklířů. Někde jsem četl, že hodnocení textové formy u Schmitzera je nadbytečné a je to tak. Přesto si dovolím citát z Víly, kde je text jeden z nejpodařenějších: …líbí se mi nápad/s vílou chvíli být/protože doufám račte chápat/nelze s vílou žít/ líbí se mi víla/a vskutku rád ji mám/protože v noci je tak milá/pak musí jít a můžu být/zas chvíli sám…
Muzikant
Sám sebe se považuje za bigbíťáka a v CD Bouda byl původní záměr "udělat aranžovanou desku s bubny a basou", který prostě díky profesionalitě Z. Zdeňka přerostl v dokonalou hudební podporu s celou řadou nápadů, doprovodných melodií, zvuků a jiných hudebních lahůdek. Dostává se nám tak iluze živé doprovodné kapely, která má jednu obrovskou chybu: neuslyšíte ji na koncertech!
Hudební styly používá rozmanité od lehkého folku, přes rokenrol k tvrdému metalu. Obklopit se živými muzikanty a využít jejich autenticitu, to může Jiří Schmitzer vyzkoušet třeba na nějakém příštím albu.
CD Bouda je velmi zajímavé album, s mnoha překvapeními i s důvěrně známými místy z tvorby minulé. Znamená posun v tvorbě Jiřího Schmitzera, je vysoce profesionální a určitě patří k tomu pozoruhodnému, co letošní folková scéna vyprodukovala. Ale to už si prakticky ověřte sami. Doporučuji celkem bez obav a vřele.
Jiří Schmitzer – Bouda
Bouda, Zvoní, Potvory, Není potřeba, Šlapeme si, Víla, Melodram, Hrdlo prdlo, Kaluž, Bynďa, Telefon, Dokola, dokola, Balada, Čert, Dívenka, Máte na to?
Celkový čas: 42:03
