Vzdát nějakou formou poctu svým oblíbeným hrdinům chce jistě každý, pokud navíc jsou to i hrdinové slavní a známí, kteří ale v minulosti byli svým způsobem opomíjeni, pokud ne přímo diskriminováni, je pokušení dvojnásobné. Pokušení se dále znásobuje tím, že nejen oni hrdinové jsou idoly ale i jejich technika je objektem zájmu a fandovství. No a multiplikační efekt je dovršen, pokud se dotyční věnují muzice, která má škatulkové označení přímo v názvu.
Trochu jsem chtěl na úvod zasadit do kontextu východiska této desky. Ano – hovořím o Taxmenech, military country a jejich CD Calamity Jane 4.
Jako kultovní deska a interní sdělení pro úzký okruh zasvěcených fandů buď military country nebo českých letců sloužících v Británii v době druhé světové války je to vynikající počin. V takovém případě odhaduji náklad tak na 100ks. Je-li náklad CD větší, pak se bezesporu jedná o sdělení kapely širší veřejnosti, o popularizaci příslušné historie, událostí, techniky i osob. Až sem je to i nadále chvályhodné, bohužel, zde nastává zlomový okamžik, a tím je otázka zvolené formy onoho sdělení. Ze služby pravdě a historii se může stát snadno služba medvědí.
Jak k tomu v případě Calamity Jane 4 došlo? Jako nejmenší problém se mi jeví určitý nesoulad historických aspektů a zvolené muziky. Zvolený tvrdý country rock nijak s popisovanými historickými reáliemi nesouvisí, přitom vůbec není nutný – military country nemusí tyto aspekty nutně mít, aby military country zůstala – to ostatně Taxmeni ukázali v předchozí tvorbě. Pokud bych měl vidět cestu jak jít jinak, poukázal bych na swingové motivy v písních Jana Vyčítala, který se této tématice (byť v oblasti pozemního vojska) věnuje také a které jsou dobově příznačnější. Právě kvůli tomuto historicko-uměleckému rozporu si nejsem jist, zdali a jak ji přijmou příznivci country, příznivci historie, či příznivci rocku – necílí totiž ani na jedny.
Po řemeslné stránce ale nelze samozřejmě muzice ani aranžím vytknout naprosto nic. Příjemné je změkčení jinak tvrdého zvuku houslemi a zvýrazněním banja, zejména v úvodních Rytířích oblak. V Hallo Mr. Irving se alespoň trochu objevují dechy, klavír a názvuky swingu. Naopak ale Sundejte Hartmana, Biggles nebo Pěsti ve tmě jsou amatérským tancovačkovým rockem konce sedmdesátých let. Zbytečně tvrdé, rockeři se i tak budou jen smát. „Letu zdar“ by se vyjímala jako zdařilá instrumentálka.
Samotné téma desky vzbuzuje, jak už jsem napsal, úctu jako takové a vzbuzuje úctu i k interpretům, kteří se s ním rozhodli poprat. Bohužel ale neomlouvá. A zatímco hudební řemeslo je zvládnuto, textařské trpí křečovitou snahou vystihnout velkými slovy slávu a patos všech těch událostí a lidí. I v tomto případě se hodí připomenout Vyčítala a jeho příběhy. A tak větší část desky připomíná zpívanou technickou normu (pamatujete jak Věra Špinarová nazpívala text napsaný na rubu tramvajové jízdenky?). 99% posluchačů nebude ani tušit, co je Hartman, spadat letadlo, Liberátor, Chopper, …) Postupem desky navíc začne vznikat dojem , že se jedná více o oslavu techniky než lidí a dokonce technických aspektů války, kvůli kterým na humánní aspekty války nezbylo místo. Tím vynikají Rytíři oblak a Proč jenom ďábel…, ve skladbě Sundejte Hartmana fakt nevím, na čí straně byl Hartman a kdo/co to je.
Opět se vyskytují textařské kostrbatosti – zvratné částice úplně jinde, než slovesa, ke kterým patří („rychle ho spadat si každý pilot oblíbil“, „zpátky do Anglie jste se dostat umínil“), vazby s infinitivem („pilot už nedoufá žít“) a nelogičnosti („torpédo se šklebí a nevinně se směje“), ustálené obraty se objevují několikrát, neustále něco“nebem hučí“, leckde nevyjdou slabiky:“ svíčkovou uvařil/o nášup každý prosil“ (Kavalír nebe) .
„Starej, dobrej Chopper“ (ano v názvu je skutečně ta čárka) působí jako Bílá Jawa 250 (že si tu Věru dnes tak beru do pera), Kanaďani a Hercegovina silně připomíná pojetím písničky skupiny Šlapeto, jenže Taxmeni to myslí vážně. Možná , že je tam i jakési protiválečné poselství (byli jsme jedno Rakousko-Uhersko, ale to zcela zanikne). „Kavalír nebe“ je prototyp kýče, posluchač bude nevěřícně naslouchat úvodnímu sborovému recitativu a pak se začne smát – jako když nevěřícně pozorujete,jak někdo instaluje zbrusu nového trpaslíka na zahrádku. Korunuje to spojení žargonu se spisovným archaismem: „písničku moravskou pěl/nácky co sestřelil na trupu značené měl“. Písnička se pak slušně rozjede, ale ta pachuť začátku prostě zůstane.
Ale i slušná místa jsou: „Konvoj z Murmanska“ má také recitativ, ale ten je důvěryhodný vypravěčským pojetím, „Ve jménu Panny Marie…“ je působivá stavbou melodie. Za pozornost stojí ještě kromě úvodních Rytířů oblaků a singlové Sestřelen ještě Vlčák Ant a zmiňovaný Mr.Irving a Letu zdar. Bonus Je na západ cesta dlouhá je milá kuriozita na závěr.
Hudebně deska country celkem nikam neposunuje, obsahově je diskutabilní, zdali tento úhel pohledu na válku je jediný možný (je ale jediný na desce). Bez znalostí reálií se posluchač nechytá, a tak , pokud mu nevadí tvrdý zvuk, mu deska uplyne jako kulisa. Což ale zase tak zamýšlena nebyla. A pro historickou objektivitu doufám, že další Calamity Jane 5-9 budou věnovány pro změnu hrdinům, kteří vzlétali s Iljušiny nebo Lavočkiny.
Taxmeni: Calamity Jane 4
vydavatel: Brother records 2004
Rytíři oblak, Starej dobrej Chopper, Sestřelen, Sundejte Hartmana, Konvoj z Murmanska, Kavalír nebe, Proč jenom ďábel dnes oblohou vládne, Biggles, Vlčák Ant-hrdinný letec RAF, Letu zdar, Hallo Mr. Irving, Kanaďani a Hercegovina, Pěsti ve tmě, Ve jménu Panny Marie Svatohostýnské, Je na západ cesta dlouhá (zpívají piloti RAF)
