Pojmy jako Víťa Vávra, Michal David, Pavel Horňák, Josef Melen dostatečně charakterizují jistý druh muziky, i když bývají vydáváni za charakteristiku jistého časového období. Není tomu tak. Tento způsob přístupu k hudbě žije a funguje neustále a jen občas se někomu, kdo do tohoto víru spadne, podaří v něm úspěšně plout. Ostatně, jistá Hana Zaňáková se dodnes stydí za svoje neposedné tenisky. Většina ale samozřejmě zjistí, že jim podobných jsou desítky a tisíce a začínají kormidlovat někam stranou. Výbornou zátokou pro vyhaslé hvězdy se stala muzikálová vlna. Jiné, ještě ani nerozsvítivší se potenciální hvězdy zase zjišťují, že existuje oblast, která je poměrně oblíbená (ejhle, překvapení) a přitom na první pohled hudebně nenáročná, takže ji zvládne každý – country, a potažmo folk.
Jedna hvězda, která dostatečně nezářila, resp. zářila pouze tak jako tisíc jiných, to zkusila a vida– rázem se svezla na nejprodávanější a nejoceněnější desce. Fakt je, že k takovému kroku musela sebrat spoustu odvahy, neboť minula country i folk bez povšimnutí a vrhnula se rovnou do folklóru. No ale když to vyšlo jí, proč by to nezkusily i jiné. Nejsou zatím tak odvážné, a tak jen opatrně kormidlují v countryových tišinách. Problém je v tom, že vnější znaky a sebepřesvědčivější image nenahradí vnitřní souznění. Stále totiž existují žánry, které se musí žít, ne pouze předstírat – a tím se tyto žánry naštěstí zatím úspěšně brání zhoubnému vlivu povrchního pozlátka.
Atributy středního proudu populární hudby, přenesené do prostředí moderní country, působí zvlášť odpudivě. A tak tu máme dvě desky vhodné pro srovnání, že hudba je jen dobrá nebo špatná, v tomto případě spíše špatná a špatná. Natočily je Gabriela Goldová a Monika Absolonová. Pokud by vyšla jen jedna nebo druhá, asi by si posluchač ničeho nevšiml. Takhle ale už je nepřehlédnutelné, že hudební klony nabývají na síle. Tak jaké jsou znaky pro rozpoznání naklonované muziky:
Počet písní jen o málo převyšující dávný standard LP desek (Goldová 13, Absolonová 14) a univerzální stopáž písní lehce nad 3 minuty
Názvy CD v první osobě: Jsem tu já (Goldová), Jsem nevěrná (Absolonová)
Názvy a témata písní obdivně sexuální k vlastní osobě (Goldová: Jsem tu já, Navoněná, Vstávám; Absolonová: Anděl, Jsem nevěrná, Tak prázdná) a názvy a témata obdivně devotní k druhému pohlaví (Goldová: Láska jako stín, Dýchám pro tebe, Pojď sem brouku, Smíš se mi zdát; Absolonová: Láska, To má být láska, Sfouknu tě jako svíčku, Zůstat smíš, Jsem nevěrná, Zejtra už ti sbohem dám).
Monika Absolonová se navíc nevyhnula ani zlozvyku předělaných bonusů, těžících z toho, že mladší generace už nepamatuje, kdo a hlavně jak zpíval hity Tak prázdná, S nebývalou ochotou a Zejtra už ti sbohem dám. Naštěstí se nepokusila vylámat si zuby na repertoáru Heleny Vondráčkové (Lásko má já stůňu), jako některé jiné její kolegyně.
Gabriela Goldová zase podlehla pokušení, aby desku produkovala osoba blízká („ty mě znáš nejlíp“ – jo, jenže takový člověk obvykle nad spoustou věcí zamhouří oči a nemá odvahu říct: Miláčku, takhle určitě ne!).
Obsazení univerzálními studiovými muzikanty, kteří mají muziku dokormidlovat ke kýženému stylu – u G. G. tuto úlohu plní Antonín Kny, u M. A. Z. Ch. Blažek.
Na obou deskách je věnování „všem co pomáhali a pomáhají, přátelům a rodině“. Dojemné jen do doby, než začnete identický text objevovat u podobného typu muziky pokaždé. Nechybí ani velmi intimní vyznání – jako kdyby interpretka snad ani nepočítala s tím, že by si desku koupil někdo jiný než příbuzní (to by pak byl jediný upřímný okamžik celého díla).
Při samotné produkci nelze upřít, že obě zpěvačky v rozsahu svých schopností nezpívají falešně, intonují i frázují, u výslovností si dávají pozor aspoň tam, kde jsou chyby už všeobecně známé a chronické („ae“, „ei“), a nepouštějí se do neprobádaných výšek výrazových a rozsahových. Nosným výrazem Moniky A. je zvláštní ukřivděná kňouravost, Gabriela je o fous výrazově vyzrálejší.
Muzikantům nelze upřít, že zahrají přesně a bezchybně to, co jim je předepsáno, a autorům hudby (u G.G.: Vaculík, Krejča, Barták, Kny, u M.A.: David, Štefl, Aresta, Blažek, Vítek, Finková) je třeba přiznat snahu o dodržení formální stavby adekvátní poslání díla, včetně zvýraznění refrénů („snad se proboha aspoň jeden chytne jako popěvek“), ale hudební nápad vesměs žádný – převažují unylé vykalkulované melodie, nastavované nekonečným opakováním té trošky tónů, která mají představovat nosný motiv písně.
Snad jen textaři (G.G.: Fišer, Krůta, Krečmar, Stein, a M.A.: Kubík, Aresta, Rada) nemohou o svém díle očekávat větší zmínku, než je citace názvů, protože hlubší sdělení nebo snad nový pohled na jakékoliv téma v písních samozřejmě není (a ani není žádoucí).
Aranže vycházejí z toho, jaké muzikanty se povedlo dostat do studia a co umí samohrajky v případě těch muzikantů, co se do studia dostat nepovedlo. Kromě textu a zpěvu zde ční rutina asi nejvíce, u M.A. směřují ke střednímu proudu, aranže na desce G.G. jsou tvrdší, patrně někdo z aranžérů zaslechl něco z prvních deseti míst americké hitparády
Charakteristickou drobností, dokumentující pochopení podstatného, budiž, že G.G. na desce uvádí i kdo jí dělal make-up a vlasy.
Na co z obou desek určitě nezapomenete:
Monika Absolonová:
do zhloupnutí opakovaný slogan „To má být láska“ a „Charlie válí“ se slabomyslným smíchem na konci.
duet s M. Davidem v tisící prvé obměně Pár přátel, zde pod názvem Se sluncem v zádech
nezvykle klopýtavou a těžce vykombinovanou až vypocenou melodii v Sfouknu tě jako svíčku
na ukradenou definici: „Láska je zázrak, co tě drží nad vodou“ a vůbec nezvykle vysokou míru banalit v písni Láska
na recitativy v písni Tak fajn, které asi měly být pokusem o rap
no a samozřejmě se omluvíte původním interpretkám převzatých písní
Gabriela Goldová:
na hektolitry sentimentu v písni Prázdný rám, včetně efektně pompézní gradace na závěr
na pokus o drive v písni Pojď sem brouku (vhodné srovnat s Tak fajn M.A.)
na slogan „u nohy sééénu (rozuměj: Seinu) mááám, sééénu mááám, sééénu mááám a psy toulavý“
na rýmy: dlouhej tón/na balkón/suzafon (tomu se říká vycucat rým z palce, slušně pak podřídit obsah formě) – Suzafon, t.: L. Fišer, samozřejmě, že je tam ten nástroj v hudbě opatrně napodoben
Jak to tak po sobě čtu, ony jsou vlastně na obou deskách takové obyčejné, nenáročné písničky, téměř nikoho a nic neurážející. A to bude ono. Obyčejné, nenáročné, jak na sebe, tak na posluchače. Nikoho a nic neurážející, ale také o nikom a o ničem nevypovídající. Nikam nesměřující. Povrchní. U desky G.G. by se našly dva názvy, kterými by šlo celou recenzi nahradit: Navoněná a Prázdný rám. U M.A. na shrnující resumé kandiduje paradoxně to, co mělo být trhákem: Tak prázdná.
Gabriela Goldová: Jsem tu já, Popron Music, 2002: 43 min.: Jsem tu já, Láska jako stín, Navoněná, Vstávám, Pierot, Dýchám pro tebe, Bazar, Prázdný rám, Pojd sem brouku, Paříž, Suzafon, Smíš se mi zdát.
Monika Absolonová: Jsem nevěrná, 2001, 42 min.: Anděl, Vím že jednou ráno, To má být láska, Se sluncem v zádech, Sfouknu tě jako svíčku, Zůstat smíš, Charlie válí, Rohlík, Láska, Jsem nevěrná, Tak fajn, Tak prázdná, S nebývalou ochotou, Zejtra už ti sbohem dám.
