Na letošní Zahradě mě (a Pětník) hned dvakrát bezprostředně střídala na hlavní scéně skupina Pexeso – nejdřív v prvním odpoledni soutěže o Krtečky, poté při předávání ceny. Z toho jsem usoudil, že jsme si souzeni i k rozhovoru pro InternetFOLK.
• Už je pokročilý podzim, ale vraťme se na začátku ještě do léta. Byl pro vás zisk Krtečka na Zahradě překvapením, nebo jste si pro něj vyloženě jeli?
Lea: Překvapení? Určitě, ale trošku doufání a samozřejmě upřímná radost.
Mirek: Pokud budu mluvit za sebe, tak jsem v to doufal, ale nepočítal jsem s tím, o čemž svědčí i fakt, že jsem po odehraném recitálu odjel domů.
Zdenka: Asi jak kdo, já si pro něj jela.
Radek: Rozhodl jsem se v tomto rozhovoru vystupovat v roli nadutce a jako takový odmítám mluvit. Snad jen o architektuře, které absolutně nerozumím.
Michal: Co, co?
• Je podle vás nějaký rozdíl dostat Krtečka od štábu festivalu a od diváků?
Zdenka: Hlavně, že ho máme.
Mirek: Myslím, že není.
Lea: V tom s tebou souhlasím. Všechny jsou za pilnou práci.
Ladik: Obojí vyjadřuje ohromné ocenění, sice každé trochu jinak, ale skutečný rozdíl v nich není.
Michal: Ha ha.
• Při předávání ceny jste si na pódium pozvali další oceněné – skupinu Terne Čhave. Co vás k tomu vedlo? Byl to okamžitý popud, anebo se spolu znáte už déle?
Lea: Byla to souhra šťastných náhod.
Mirek: Ale začalo to dost nešťastně, náš basák byl pro páteční recitál indisponován, a tak jsme si museli nějakého „vypůjčit“, jejich byl ochotný a když s ním kluci večer na ubikaci cvičili, zjistili jsme, že si máme hodně co povídat a hlavně hrát, takže slovo dalo slovo, nota notu a vypadá to na delší a plodnější spolupráci.
Lea: Jsme rádi, že tato „fúze“ vznikla. Ono jde hlavně o hudbu a o přátelství.
Michal: Ba ba.
• Na svých internetových stránkách jste nedlouho po Zahradě psali o zisku Krtečka jako o „zaslouženém úspěchu“. Proč si myslíte, že jste si ho zasloužili?
Mirek: My si to nemyslíme, my to víme. Fakt jsme poslední rok na sobě hodně pracovali a to prostě muselo přinést nějaké ovoce.
Lea: Zasloužili jsme si ho jak my, tak spousta dalších kapel. Měli jsme jen trochu víc štěstí a možná o něco odlišnější hudební styl.
Michal: Blé!
• Změnil zisk Krtečka nějak váš muzikantský život?
Lea: Ne.
Zdenka: Můj určitě. Cítím se stokrát líp. Mám větší radost z toho, co dělám.
Mirek: Asi jak koho, můj hodně, protože jsem zjistil, že ta muzika, kterou si děláme radost, může potěšit i někoho jiného, aniž bychom museli slevovat obecnému vkusu.
Radek: Slyším slovo vkus, už mluvíte o architektuře?
• I další informaci mám z vaší internetové prezentace. V květnu jste měli nahrávat ve studiu Audio Line v Brně. Jak se nahrávání zdařilo? Budeme si moct v nejbližší době koupit CD kapely?
Mirek: Došly penízky, takže sháníme … Ale vše začíná vypadat dobře, na jaře bychom měli dohrát zbývající skladby a potom i vydat CD. Jinak nahrávání ve skutečném studiu je pěkná makačka a někdy je potřeba šáhnout hluboko do studnice trpělivosti a tolerance. No jen si zkuste dvacetkrát dokola přehrát svůj part a nevypěnit nebo se nezhroutit, když víte, kolik stojí jedna minuta.
Lea: Jak říká Mirek, vždy je to (bohužel) hlavně o penězích.
Michal: Cinkilinky.
• Působíte v oblasti, pro niž je charakteristický úplně jiný styl hudby. Máte problém dostávat na své koncerty diváky?
Mirek: My máme hlavně problém dostat na koncerty sebe, je nás osm plus bubny, každý je z trošku jiného koutu Moravy a trvale je v kapele přítomno jen jedno auto v relativně dobrém technickém stavu, někteří členové jsou navíc stále mimo normální lidský prostor a čas (jak tvrdí, žijou jen pro hudbu).
Diváci nás pak přijímají velmi vděčně, protože máme trio zpěvaček v rozpuku (blondýna, černovláska, zrzka) a je skutečně na co se dívat. Pokud je pak v hledišti i několik posluchačů, tak se koncert považuje za povedený, ale teď zas vážně, lidi naši muziku berou a před prázdným sálem jsme ještě nehráli a i když je někdy těžké připravit lidi na to, co od nás uslyší, většinou se to podaří.
Lea: Někdy je úplně jedno, co kapela hraje, pokud není notoricky známá, chodí lidé s nedůvěrou. Ale jak kde.
• Předpokládám, že nehrajete jenom na jihovýchodní Moravě, ale jezdíte po celé republice. Vnímáte nějaký rozdíl mezi obecenstvem na západě a na východě republiky?
Lea: Příjemné publikum je na severu Moravy, ale ani v ostatních regionech nejsou špatní.
Mirek: Já myslím, že není. Je jenom rozdíl, jestli lidi došli na muziku nebo na pivo.
Michal:…?
• Sami se charakterizujete jako „nejlepší folk-jazz-rocková skupina na Moravě“. Myslíte si, že na diváky působí lépe, když má kapela větší sebevědomí, než když své schopnosti při vystoupení slovním komentářem spíš snižuje?
Mirek: Pokud má kapela dobrý pocit z toho, co hraje, věří tomu, co hraje …
Zdenka: …je právem sebevědomá…
Mirek: … z té muziky je to cítit. A pak je to jedno, zda je na pódiu sebevědomá nebo upejpavá.
Zdenka: To je náš případ, myslím to z dobrého pocitu a víry plynoucí sebevědomí.
Lea: Zdravé sebevědomí je vždy lepší než nervozita.
Mirek: Co se nás týče, my se na pódiu musíme bavit (a musí nás to bavit), protože jsme taková velká rodina a tolik srandy jako při hraní si člověk ve zkušebně neužije, zvlášť když třeba jdeme na plac po punkové kapele, máme za sebou celodenní cestování s jedním defektem, ztraceným hudebníkem, je 10°C a před sebou máme večerní prohlídku „místních pamětihodností“.
