Duše recenzenta je zmatena a neví, má-li jásat či smutnit, když narazí na CD, které nepředstírá ani dobytí hudebního světa, ani dobití posluchačů, které si nehraje na nejniternější výpověď nebo na oslavnou tryznu a prostě jen tak pidliká, zato stále více a rychleji.
Ano odhadli jste správně, jsou žánry, kde něco nového rozpozná pouze nejspecializovanější odborník a pro 99% zbývající odborné veřejnosti a 200% veřejnosti laické žánr splývá do jednoho, podle gusta posluchače příjemného či nepříjemného projevu. No tak nechoďme kolem horké kaše a přiznávám, že jsem poslouchal bluegrass. Vždy mě ta muzika potěší svou nekomplikovaností, přímočarostí, přehledností a jasnou stavbou, přičemž nechybí slušné sólové výkony instrumentální i pěvecké. Vždy jsem jako posluchač okouzlen, abych o to více byl na rozpacích , co napsat do recenze.
Kvintet (Písek) vydává tuším své první skutečné „dospělé“ album. Snad z opatrnosti se nepouštěli do žádných experimentů a na CD shromáždili pouhých 10 kousků vesměs z tvůrčí dílny banjisty Michala Nováka o celkové délce 24 minut. Jakkoliv obvykle stopáž pod 45 minut kapelám vytýkám, tady oceňuji soudnost, s jakou muzikanti poznali, že v tomto případě méně bude více ve smyslu, že se na ploše 24 minut představí kapela hrající tradičním způsobem vlastní tvorbu stejně dobře jako na ploše 48 či 72 minut. A tak deska končí dřív, než začne nudit, což vybízí k opakovanému přehrání a to je signál, že si posluchače získala.
Na CD skupiny Kvintet najdete standardní bluegrass, se všemi náležitostmi žánru, tedy včetně zmiňovaných sól, zahraných ve slušné kvalitě a s českými texty, které jsou v žánru jistým druhem chvályhodné odvahy , a tak některé jazykové nelogičnosti, vyrobené, aby vyšly do muziky, právě tak jako občasné textové naivity lze prominout. Ostatně, žádné závažné sdělení, kromě radosti z modré trávy na desce není. Nejvíc si zapamatujete a oblíbíte Lučního koníka Aničku se záblesky hravosti, v jinak vážně pojímaném žánru. Dalším a dalším hraním kapela bude růst, získá celkovou jistotu v projevu a posluchači dostanou ujištění , že tradice v bluegrassu bude i nadále živa.
To Blackjack je již ostřílenější a tak na své CD, sympatické pro mě už obrázkem vagónu na pražském hlavním nádraží dal celých 15 písní, většinou převzatých ze zahraničí a tedy pochopitelně s anglickými texty. Dvě písně jsou tuzemské – jedna od Ivo Drbohlava a druhá Ondřeje Pluchy a plně snesou srovnání s okolní klasikou Billa Monroa, Odella McLeoda, Merle Haggarda a dalších. Nejen z použití angličtiny je znát již jistá umělecká rutina a naopak trochu chybí nadšení, které je cítit u Kvintetu. Problémem je, že zatímco u Kvintetu jsem si schématicky stejné písně odlišil podle textů, v případě skupiny Blackjack to zafunguje v tuzemsku jen u minima lidí a tak deska splyne v jeden celek – celek, ze kterého naštěstí zůstane dobrý dojem z výkonu muzikantů.. V žánru je takové splývání ale zvykem, a na mimožánrové fanoušky se evidentně necílí, zato na zahraniční ano, a tak je angličtina i jistá unifikovanost na místě.
Ani jednu z desek nebudu zřejmě navrhovat na jakýkoliv titul za letošní rok ( a jsem zvědav, co na ně řekne kolega Doug), v obou případech ale, když uvidím na plakátu, že hraje Kvintet nebo Blackjack, bude to pro mě pozvánka dobrou bluegrassovou muziku. A to není málo.
Kvintet (Písek) : 24,18, Good day rec. 2004 : Plnou náruč růží, Fartlek,jedem dál, Znáš mě líp než já, Luční koník Anička, Bude líp, Dobrá zpráva, Moře světel, Dále jen slzy zůstanou, Řady vozů.
Blackjack 2004: Till the day I die, Dixie in my eye, Memories cover everything I own, Stepping stones, Breakin´it down, Last day in Gettysburg, The deepest shade of blue, I´m lonesome and blue, I´ll pretend it´s raining, Hills and home, Somewhere Between, You can keep your nine pound
