„Jak píšete písničky“ je jedna z nejčastějších otázek, na které mi bylo kdy odpovídat a vězte, že jsem dosud nebyl schopen vymyslet souvislou a esteticky únosnou odpověď. Všechno totiž záleží na situaci, prostředí a souvislostech.
Autor se často vrhá do psaní za dlouhých zimních večerů, přesvědčen, že ho posedla múza. Že šlo než o múzu spíše o opici, si často uvědomí až v přítomnosti kocoura.
Honza Brož (Zahrada 2001) Autor se často chápe pera pod přímým dojmem silného emočního prožitku a po bleskovém expresivním „zvějšnění niterna“ zjistí, že napsal neskutečný blábol.
Autor často usedá k psacímu stolu z pocitu, že musí, neboť už půl roku nic nenapsal. Po šesti hodinách stvoří dva upocené reklamní slogany, znechuceně vstane od stolu a jde do hospody, kde během dvou piv a jednoho rumu napíše titulní píseň své příští desky. Píseň, kterou s úspěchem hraje dalších deset let (pokud je tlačen vydavatelskou smlouvou), zhudební po návratu z hospody (s ní i oba výše zmíněné slogany).
Autor se někdy pouze tváří, že píše, protože se potřebuje schovat před rodinou, kamarády, televizí a zbytkem světa.
Jednou za čas se však stane i to, že autorovi zazní v hlavě skutečný melodický nápad s patřičným souslovím (či, chcete-li, sloganem), kterážto dvojice se i po důkladném zvážení zdá být použitelná. Stává se to za „onoho času“ na všech možných i nemožných místech. V tramvaji, biografu, v čekárně zubního lékaře, na osmdesátém kilometru dálnice D1, na toaletě, ve čtyři ráno v hotelové posteli. Básník se začne zuřivě šacovat, hledaje tužku, a překotně zaznamenává svůj nápad na prošlou jízdenku, kartičku zdravotní pojišťovny, okraj novin, dopis od milenky, nezaplacenou složenku, papírový kapesník. V případě nouze nejvyšší si vyrývá podivné značky nožíkem na vlastní předloktí.
Ještě nějaký čas tráví zodpovědný písničkář pátráním, zda nápad někde neukradl. Zjistí-li, že nikoli, nebo že okradený původce je muzikantem v našich zeměpisných šířkách natolik málo známým, že nebezpečí odhalení je minimální, popustí uzdu své fantazii, polije se černou kávou a za většího či menšího úsilí rozvede polibek múzy do tvaru písně. Trvá to někdy několik hodin, někdy několik let.
Píseň, která spatřila světlo laseru CD přehrávače v říjnu loňského roku jako součást nové desky Žalman a spol. a která je společným dílkem mým a mého kolegy Petra Novotného, začala vznikat někdy kolem roku devadesátého čtvrtého. Byl jsem tehdy zdatným a spokojeným pastevcem depresí a spřízněnou duši jsem do značné míry našel v Jardovi Matějů, který měl tehdy také problémy s babama. Tématická šíře našich tehdejších prosmutnělých a trávou provonělých debat byla úctyhodná. Od dilematu o vhodné tvrdosti a značce strun, přes výše zmíněné srdeční problémy až po to, zda je lepší uzel oprátky umístit na zátylek, či dopředu pod bradu. Inu, mladost – radost. A já coby autor ledva odrostlý dětskému kočárku jsem se rozhodl, že Matějovi napíšu písňový text, kde TO všechno bude.
Můj umělecký přetlak sváděl několik týdnů tuhý boj s absolutním nedostatkem textařské praxe, až začal chřadnout. Chřadl, chřadl, až uchřadl. Na bílém listě papíru se smutně krčila jediná sloka, kterou mi bylo líto vyhodit.
Těch několik řádků jsem v haldě svých starých papírů znovuobjevil až o několik let později. Jen mírně jsem se roztesknil při vzpomínce na časy minulé a píseň, už s patřičným nadhledem dopsal. Co na tom, že z TOHO všeho zbyly jen ty baby. Nic krásnějšího ani hroznějšího nás chlapy v životě stejně nečeká. Matěj mi mezitím kdesi zmizel a v mém životě se objevil Petr, který se osiřelého textu ujal a opatřil jej melodií.
Ještě několik dalších let ležela písnička v pomyslném šuplíku, než si našla cestu na svět a na světě místo. A dneska už není naše. Je vaše.
Jan Brož
Když Honza text přinesl, nevěděl jsem skoro nic o jeho a Matějových „společných tématech“. S Honzou jsme se znali krátce a všechny společné noční sedánky s lahví a následné debaty do rozednění byly teprve před námi. Když jsem si text přečetl, překvapilo mě, jak Honza přesně pojmenoval moje stavy a říkal jsem si: „Jak to může vědět? Vždyť mě nezná!“ Pak pominula první panika a došlo mi, že jádro textu je naopak tak všeobecné, že mluví nejen jakoby za Matěje, za Honzu, za mne – tohle se přece stalo (stane) každému z nás (z vás).
Petr Novotný (Zahrada 2001) Ze své dosavadní divadelní praxe jsem si odnesl poznatek, že zhudebnit lze prakticky cokoli a v dávné minulosti jsem pro vlastní obveselení občas převáděl do zpívané podoby tu text vojenské přísahy, tu návod na použití ruční pračky DEZA nebo novinový úvodník v Rudém právu. Postupem času, jak vzrůstaly nároky a bytněla autocenzura, jsem se s tímhle názorem (rád) rozloučil a přestal jsem prakticky úplně „tvořit“. Odstrašujících příkladů bylo všude kolem bezpočet, stejně tak písní, u nichž jediným zdůvodněním existence bylo, že jsou od X.Y. (popřípadě X.Y.Z.) – tím výčet kladných vlastností končil. Proto jsem v první chvíli Honzovým textem podložil viklající se stůl v kuchyni a na celou záležitost se snažil zapomenout. Papír na mě ale všelijak jukal a vykukoval, tak jsem mu dal ještě jednu šanci, vytáhl ho zpod nohy stolu a znovu přečetl. Považuju se za racionálního člověka, který se obejde bez vznosných myšlenek (alespoň v písňovém textu), ale nějak se mi zalíbilo slovo krasohled a to rozhodlo.
Zhudebnění už bylo záležitostí jednoho večera, hrnku čaje a několika cigaret. Když jsem si dokázal vzniklé torzo poprvé přezpívat, překvapilo mě, že z poetického textu, řešícího citové problémy mladého muže, vznikla ruská píseň, alespoň na mě tak výsledek působil. Zřejmě za to může harmonický pohyb po kvartách ve třetím a čtvrtém verši sloky. Abych se mohl vrátit zpátky na tóniku (podle zásady „můžeš vybočit, ale musíš se včas vrátit“), musel jsem si pomoci oslím můstkem v podobě přechodu z Bmaj7 do E7 (dominanty), což není zrovna čisté řešení, ale neznělo to až tak divně, tudíž jsem harmonicky křivé místo nechal. Zbylé části přišly samy – třeba rutinní postup v prvním verši se stoupající a opět klesající kvintou (podle zásady „můžeš…“). Dost jsem si zakládal na sestupujícím basu v druhém verši (krátce předtím jsem se zamiloval do akordu D dur s basem na tercii, který na kytaře zní moc hezky), tak jsem ho vrazil ještě do refrénu, kde se návrat do tóniky odehraje přes vložený akord F6 (možno i Dmi7) na dva takty – tím se poruší dosavadní čtyřtaktová struktura veršů – posluchač má možnost vydechnout a vstřebat sílu Honzova textu (:-)).
V živém provedení hraje Honza v refrénu trochu jiné obraty akordů, než popsané základní (takže by se asi trochu jinak jmenovaly), ale to už přesahuje rámec tohoto popisu. V mezihře je možná zaznamenáníhodná poslední část – flažolet na strunách A a D, hraný na kvintě, udělá ve spojení s basem F zajímavě znějící akord Fmaj7 (pokud si kvintu domyslíme).
Živě hrajeme píseň o tón výš (asi abych se ve vyšším hlasu dostatečně škrtil…). Kdyby měl některý z čtenářů touhu (o čemž pochybuji) zjistit, jak to přesně děláme, rád mu všechno vysvětlím. Píseň je na desce Žalman a spol. V roce jedna a použili jsme akordeon, abychom podpořili její nostalgický (ruský) charakter.
Petr Novotný
Tak už to bývá
hudba Petr Novotný, text Jan Brož
Ami Ami5+ Ami6 Ami5+
1. Všechny mý písně jinej hlas dávno zpívá
Ami G D/F#
přání jsem poztrácel na stovkách svých cest
Dmi7 G7 Cmaj7 Fmaj7
krasohled nadějí už jen pár sklíček skrývá
Bmaj7 E7 Ami A7
věřit se dá jen básním bez prázdnejch gest
Dmi7 G7 Cmaj7 Fmaj7
krasohled nadějí už jen pár sklíček skrývá
Bmaj7 E7 Ami
věřit se dá jen básním bez prázdnejch gest.
2. Plamínky lásek v šeru dní za mnou září
kolik mi vezmou ještě nocí a rán
co vrásek odplaví řeka vína z mých tváří
a kam se vrátím až zůstanu sám
co vrásek odplaví řeka vína z mých tváří
a kam se vrátím až zůstanu sám.
Dmi7 E7
R: Tak už to bývá, s jiným teď usínáš
G6 D/F#
a mě jenom vítr hladí na tvářích
F6 G E7
přes lampy města půlnoc prostírá plášť
Ami G D/F# F6 Ami
když padají hvězdy, nevím co si přát.
3. Bojím se usnout tak jen listuju v snáři
bolí mě za krkem jak se ohlížím zpět
snažím se nevnímat jak hloupě se tvářím
když čekám na zázrak co změní můj svět
snažím se nevnímat jak hloupě se tvářím
když čekám na zázrak co změní můj svět.
R: Tak už to bývá…
