Tři roky do soumraku
Nikdy jsem nebyl skladatelem, kterému diváci určí pět slov a on na ně za deset minut složí pětistrofovou píseň. V životě se mi podařilo snad jen dvakrát či třikrát podlehnout okamžitému citovému zmatku a mít dílo hotové do 48 hodin, jinak se se slovy i s hudbou potýkám týdny a měsíce. I tak je ale případ, kdy melodie vznikla za půl hodiny, ovšem text od stejné osoby nabral tříleté zpoždění, trochu ojedinělý.
V létě 1998 jsem zažíval poměrně spokojené období. Změnil jsem zaměstnání, kapela (tehdy MEDart) nabírala obrátky, díky spolupráci s jednou zpěvačkou se mi dařilo i na kytaře, chodil jsem s krásnou holkou. Když jsem jednou po obvyklé prstovém fitnessu ze stupnic a etud nechal ruku jen tak vyklusávat po hmatníku, objevily se za sebou tyhle dva akordy:
Lelkové uletěli. Zejména ten druhý se mi líbil, rozhodl jsem se pokračovat v sestupu a po čtyřech akordech se vrátit zase do A dur:
Znělo to docela mile a pohodově, ale i s náznakem nostalgie. Nějak to vybrnkávat by byla hloupost, akordy musejí znít naráz, říkal jsem si. V rytmu jsem se nechal inspirovat kolegou z kapely Lubošem a jeho doprovodem k Bílé lodi, kterou jsme v té době často hráli. A co dál? Rozředit úvodní sekvenci tím, že vymyslím vzápětí nějakou podobnou, se mi nechtělo. Navíc se mi líbilo, že se celou dobu nezměnil basový tón, a bas by asi vůbec mohl zůstávat spíš v klidu. Hrát stále stejný akord se dlouho nedá, což tedy nechat uvnitř něho kráčet nějakou linku?
To by asi šlo. Jenže změna bude muset dřív nebo později nastat. A tak linku v závěru dovedeme místo A maj na A7. Ovšem kam z ní? Obvyklá změna na subdominantu (zde D dur) nebo akord na druhém stupni (zde h moll) mi připadala příliš obyčejná a ničila důvěrnou atmosféru, která se během pár minut mezi mnou a mou šestistrunnou kamrádkou z divoké třešně stačila vytvořit. Že by zase sestup? Ale nějak by ho to chtělo zamaskovat tou vnitřní melodickou linkou.
Teprve za pár měsíců jsem si uvědomil, že jsem tady vydoloval z podvědomí nějaký postup Erica Claptona, ale ve chvíli tvůrčího nadšení jsem nebyl schopen rozlišovat, co je moje a co jsem někomu ukradl. Mezitím se přiblížil konec osmitaktové fráze a bylo potřeba hada nějak nasměrovat zpět, naštěstí se za h moll dalo zařadit osvědčené D dur / A, d moll / A; a byli jsme zase u A duru. Tak ještě jednou znovu dokola, repetice je základní prostředek muzikantovy obživy, jak kdysi pravil Jiří Tichota.
Byl jsem do toho čím dál víc zažranější a čím dál víc se začala klubat obava, že to někde zbořím nebo že to nedotáhnu do cíle dřív, než mě to přestane bavit. Několikrát jsem si hrál posloupnost akordů a broukal jsem si k tomu. I tady zapracovala inspirace někým jiným, jako druhou sudičku u kolébky jsem identifikoval Zuzanu Navarovou. Teď refrén. Zatím jsme se pohybovali někde v hlubinách, refrén by měl vystřelit nahoru a nějak se odlišit. Zcela automaticky mi těsně před jeho nástupem naskočil do akordu A dur tón E, nechal jsem melodii od něj odrazit po schodech E – Fis – Gis. Teď přijde tón A, ovšem musí tam být jiný akord než A dur. Chvíli jsem zkoušel navázat D dur, cis moll, fis moll – ne že by to bylo ošklivé, ale pořád jsem nechtěl vyměknout a narvat tam konvenční klišé. Vždyť tón A je také v F dur, napadla mě drsná myšlenka. A bylo to tam. Písnička utekla do jiné tóniny a chovala se nějak podivně:
Heleme se, vždyť my jsme o půl tónu výš – v B dur! No to jsem zvědav, jak se dostaneme zpátky. Ale řešení jsem oddálil, nejdřív to B trochu ošperkovat osvědčeným přechodem přes „maj“ a „šestku“.
Teď už jsem do toho ale musel říznout. Kamarádi polozmenšení a zmenšení akordové, jestlipak najdu řetěz pár z vás, před kterým můžu hrát B dur a po něm E dur (tedy dominantu k A dur)? Říše těchto septakordových obludek je naštěstí tak rozmanitá, že stačily jen dva.
A co na závěr? Znovu zopakovat úvodních osm taktů nejde, ty jsou zřetelně otevírací a přechod přes G dur by se oposlouchal. Sem to chce někdo uzavírajícho, uklidňujícího. No dobrá, bude klišé:
Ale poslední dva takty si vychutnám s polozmenšenými akordy:
A byla půlka písničky. Dost jsem se těšil, až to bude hrát kapela, už jsem měl představu i o aranžmá, jenom si nechat pár dní na text. Ale ten pořád nepřicházel, jako bych se bál, že jím všechno zazdím. A jako obvykle jsem si akordy nepoznamenal, takže za půl roku o přestávce nahrávání ve studiu jsem dokázal rekonstruovat jen začátek.
Čas poskočil, mezitím se můj život všelijak zauzloval, občas jsem měl i textařské nápady (pamatuju si jenom jeden pokus, kdy text pojednával o počasí a byly v ní takové termíny jako bouřkový mrak nebo tlaková níže). Akordickou posloupnost jsem degradoval z potenciálního hitu na potěšení pro radost, hlavně proto, že jsem si nedokázal představit, jak by se toho mohla chopit acapelová skupina (MEDart se rozpadl v září 1999). Až po třech zimách nastalo opět léto, já jsem se spolu s mou slečnou (už dávno jinou) sestěhovával do jednoho bytu pod Vyšehradem a večerní důvěrné (až intimní) rozmluvy u aromatické lampičky spolu s přehodnocováním mých priorit a kritickou sebereflexí se na trase, po níž jsem ve dne nosil židle, matrace a batohy s nádobím, začaly skládat do řádků první sloky.
Ještě se stmívá
To mý denní dluhy asi těžko uvidíš
A kdyby jo
Plakat není nad čím
Noc zpívá
Z bílých uzlíků až na obzor nám spadla mříž
Na stole svíčka večer otvírá
Prsty jdou po rukou
S voňavou parukou lampa svítí
Cesta k vinici
Možná hranici překročí
Někdo se dívá
To v očích koček usíná i čas
A zívá stmívání
S druhou slokou bylo práce víc. Poměrně brzo se objevil motiv odpuštění trestů (milenecký pár se rád smiřuje, dlaně jsem nechal tančit nad peřinou, aby to neznělo příliš eroticky) a „navarovský“ obrat „slunce březnový“. Ale v mém poznámkovém bloku je začátek druhé sloky zapisován různými tužkami a původní „Dívej, není proč se bát“ dvakrát škrtnuto (přišlo mi pro zpěv blbé). Trochu v nouzi jsem použil motivek z mé někdejší pramínkovské éry „z mraků zbyl jen dým“. Přes den bývalo vedro, proto jsem při stoupání z Nuslí ke Kongresovému centru rád myslel na večery u čajové konvičky – a za pár dní z toho vylezl i úvod. Jak to celé zakončit? Nejhorší je, když máte dva řádky textu na logické uzavření, jedno slovo někde uprostřed se vám má rýmovat, ale jinak je to celé na vás – ten pocit zodpovědnosti! No, snad to není tak špatné:
A pak se hrálo
Scéna z čajovýho listí ždíme horký déšť
A herci vyjdou do portálu
Zdálo se mi
Že mě v louži slibů s chutí vykoupeš
Ale dívej Z mraků zbyů jen dým
Tresty se prominou
Nad modrou peřinou dlaně tančí
Slunce březnový
Ráno obnoví příměří
To není málo
Mít za přítele hodináře snů
Když kývá stmívání
A tady si písničku můžete poslechnout v podání Pětníku.
