Moje babička vždycky říkává, že už v batolecím věku mě zajímala auta. V pěti letech jsem se prý vyznal ve fungování čtyřtaktního motoru, znalecky určil značku projíždějícího vozu a věděl jsem, co je to tlumič od výfuku. Dnes se mi to zdá neuvěřitelné, někdy v běhu času se něco zvrtlo. Asi před čtyřmi lety jsem cestoval do Teplic, v Praze zespod auta cosi zachrastilo a upadlo na silnici; a já oblažil své kamarády větou: „Nemohu jet dál, upadl mi karburátor!“ Nebyl to karburátor, byl to výfuk i s nějakou bedničkou – prý na tlumení zvuku. Do Teplic jsme tenkrát nakonec dojeli (pravda, trochu nahluchlí) a já jsem musel začít zpytovat svědomí, kde se vzal můj nezájem o fungování některých věcí?
Je to tak: když táta stavěl na chalupě zeď, já se stavěl na zadní a chtěl utéct do lesa. Když mi doma instalovali počítač, tvrdil jsem raději, že nepoznám monitor od klávesnice, a na veškeré práce v domácnosti, které přesahují umění utáhnout šroubek, si volám odborníky (ti ze mě mají určitě slušnou radost, pár typů, jako jsem já, totiž poskytne obživu celým houfům specialistů na cokoliv). Zkrátka téměř vše, co se týká techniky a běžných manuálních řemesel, je mi cizí.
V tomhle kontextu je zvláštní, že mě zhruba od patnácti začaly zajímat věci, které se týkaly fungování slov, vět, melodií, ale třeba i divadla, malování, filmu… Můj zájem sice nikdy nebyl úplně systematický, ale chtěl jsem najednou vědět, proč se mi některá slovní spojení líbí víc než druhá, proč existují věty, které zní jako rytmus bubnu a jiné, které žádný rytmus nemají. Proč existují akordy, které k sobě zkrátka patří – to už jsem sice věděl z LŠU, ale zajímavější než suchá teorie se mi na dlouhou dobu zdálo bloudění po hmatníku kytary a praktické objevování souvislostí, které mně v hodinách hudební nauky připadaly nudné.
A časem jsem zjistil, že mě také baví číst o problémech, které měli s tímhle objevováním, pátráním, sestavováním, montováním, omítáním – s tou technikou slov, obrazů a melodií – s výfuky nadbytečných slabik a tlumiči emocí – jiní. Přečetl jsem si Čapkovu knížku Jak se co dělá, Mertovy úvahy ze Zpívané poezie, texty v rubrice Dílna v časopise Folk&Country… A rád jsem poslouchal nové melodie a texty svých kolegů na Zahrádce písničkářů, byl jsem zvědavý, s čím kdo další rok přijde a co bude na večerním sessionu nejen hrát, ale i povídat.
A takhle vznikl nápad na nový typ článku do InternetFolku. Pracovně jsme ji nazvali Líheň – mělo by se v ní objevovat povídání samotných autorů o písničkách, melodiích a textech, které se právě vylíhnuly. Které ještě téměř nikdo z posluchačů nezná, nehrají se zatím z desek a rádií, i když třeba už příští rok z nich budou hity. Nebo taky ne. Kdo ví…
P.S.
Nápad je jedna věc, větší problém samozřejmě je dostat z autorů nějaké konkrétní příspěvky. Po dvou měsících přípravy nám došlo, že pravidelná tahle rubrika alespoň zpočátku nebude. Zkrátka máme jen jeden text od tvůrce mimo InternetFolk – od Jirky moravského Brabce. Ale protože je to povídání moc pěkné, nechtěli jsme s jeho uveřejněním déle otálet, aby text, jehož vznik Jiří líčí, neopustil kategorii čerstvě vylíhnutého kuřátka dřív, než se nám sejdou nějaké další příspěvky.
