Press "Enter" to skip to content

LOKÁLKA DO ARCHIVU?

Škarohlíd by řekl, že se změnou zákonů v oblasti autorského práva Lokálce sklaplo. Většina jejích písní byla převzata z repertoáru jiných interpretů a autoři melodií neradi slyší „znevažující“ texty k jejich veledílům (namísto aby to brali jako ocenění jejich díla, že si jej někdo všiml). Dokud nemuseli dávat souhlas, nemohli nic dělat a publikum se bavilo nejen prostým humorem textů, ale i nacházením nových souvislostí k dílu parodovanému i k realitě okolo.

Naštěstí Lokálka přežila jinačí doby a zdá se, že přežije i toto. Důkazem je album Archivní ročník 1974 (i když z tohoto roku je tu jen jediná píseň), kdy se Lokálka vrací ke svým nevydaným nahrávkám. Záchranou jsou dílem tradicionály (a pokud mají dostatečně známý český text, kouzlo je zachráněno), nebo vlastní Strakovy melodie. Faktem je, že známá melodie s textem parodujícím text původní to má snažší, vlastní Strakovy melodie musejí dobývat přízeň posluchače od základu a posluchač je jaksi kritičtější. Ale dlužno dodat, že se vyrovnávají tradicionálům se ctí.

Lokálka vždy dala více na komplexní, zejména jevištní projev (ostatně všechny její předchozí 4 desky jsou živé nahrávky, zde tedy poprvé slyšíme Lokálku, jak zní ve studiu), na navázání kontaktu s posluchačem a na zábavu, rovnocennou s muzikou. Proto se na nějaký ten tón, ať už muzikantů nebo zpěváků, spadlý pod stůl moc nehledělo, a kdo chtěl Lokálku bít, si tady dobrou hůl obvykle našel. Hlavní silou, kromě vtipů, převleků, vzájemných žertů a špílců byly vždy texty písní. V nich nacházíme nové zajímavé paralely s textem původním, nové neotřelé rýmy a souvislosti. Posluchač až žasne, jak na melodii, o které si myslel, že nejde otextovat jinak než: „den za dnem kůže zná bič katů“ lze napsat i :„já vím správně hnojit, to je kumšt“. A veršovat „potlachy/Hitachi“ či „zejtra půjdem k vodopádu/na lososy na brigádu“ (jen ať zkusej táhnout bílou peřejí).

Na CD najdeme 18 písní, nejstarší je z roku 1974 – Blues Vambereckého špekáčku, za archivní se považují snímky do roku 1990. Melodie, které nemohly být z výše uvedených důvodů na CD vydány, byly nahrazeny bonusy – písněmi z roku 2002 z pera L. Straky. Archivní nahrávky pocházejí ze studií Československého rozhlasu v Hradci Králové a objevují se mezi nimi i druhé (možná i třetí) verze přetextovaných melodií (Golden Slippers – Zlaté střevíčky – Zlaté střevíčky – Pumy). Některé písně v živých verzích vyšly na předchozích CD (Šulc, Lásko, mě ubývá kil). Musí se to slyšet, nejde to popsat, ale přeci jen se zmíním o několika písních zvlášť: „Osado, ach osado“ jako by z pera vypadla některému z trampských autorů, „Palice“ je naprosto neočekávaná pecka z dílny K. Šusta s rýmy na –ice.

Dělat humor je vždy těžší než dělat drama či jinou pochmurnou nebo jen vážnou atmosféru. Smutek je obvykle jen jeden, humoru bývá více druhů, a tak je jasné, že to, co někomu připadá vtipné, je pro druhého trapné. Takový je úděl bavičů a ti to nesou – s humorem. Obvykle to vypadá, že žádné velké umění na tomto poli nevzniká, ale jedním z aspektů, podle kterých se umění měří, je trvanlivost v čase – a písnička z roku 1974 těší stejně tehdy jako dnes – co víc tedy dodat. Když slyším původní, originální verze textů, mám náladu podle nich – romantickou, optimistickou, melancholickou… Když slyším text Lokálky, VŽDY na mě vysvitne slunce a já vím (v duchu starého Dikobrazího hesla), že „S úsměvem jde všechno líp!“ Čili odpověď na otázku v nadpisu zní: Nikoliv, Lokálka je plná života.

Lokálka: Archivní ročník 1974, Agentura Casey 2002, 59,33

Blues Vambereckého špekáčku – Osobák – Sádrový trpaslík – Pole s cukrovkou – Záchytko – Osado, ach osado – Kdo váhá – Lásko mě ubývá kil – Šulc – Bazar – Pumy – Palice – Nudisti – Radioamatér – Nezacházej slunce – Perpetuum mobile – Léta jdou II – Galánečka.

Miloš Keller