„…Kartářka mi potom řekla: Schválně holka zkus netrávit se, nebrečet a nebejt tolik líná, zajít někam, kde se hraje starý, dobrý blues! To je na tvý neštěstí nejlepší medicína. Na krysy jed – na smutek blues! Tak to má bejt. Schválně to zkus!…“ U kartářky jsem vážně nikdy nebyla. Tyhle rady uděluje Václav Hrabě v jeho Blues o kartách a vitriolu. Data na pozvánce tentokrát zněla – 5. 6. klub Boomerang (Ostrava), VLADIMÍR MERTA – folk-bluesový večer.
Kdo si nekoupil lístky v předprodeji (80 Kč) a nezamluvil rezervaci u stolu, měl smůlu. Musel se spokojit s místem ke stání, protože tentokrát bylo plno. Mezi diváky posedávajícími před vystoupením u stolů v hledišti klubu nebylo možné přehlédnout postavu Pepy Streichla, který na otázku: „Jak se daří?“, s úsměvem odpovídal: „Pořád lépe.“
Ve 20 hodin světla v klubu zhasla a Vladimír Metra vyměnil stoličku u baru za židli u stolku na stupínku jeviště. Usadil se s kytarou na klíně, nohy naboso obuté do sandálů natažené před sebe. Na stolní desku položil sbírku textů Narozen v Čechách (sestavil Stanislav Houla Zárybnický, 1995 ARTeM) s několika záložkami. Pak přimhouřil oči proti reflektorům a zahleděl se do publika: „Je vás tady docela dost. Mám poslední dobou takovou zkušenost z několika pražských klubů, kde zavedli vybírání vstupného až v přestávce mezi bloky, že v první polovině bývá celkem plno, pak se to někam ztratí. Já tady budu dneska na žádost jednoho svého přítele hrát věci, které jsem dlouho nehrál a nevím, jak to dopadne, tak bych chtěl organizátory raději upozornit…“
„My přestávku raději neděláme!“, ozvalo se odněkud zezadu.
„Tak to je výborné, já vás na ty rizikové písně raději ještě předem upozorním.“
Vladimír Merta
(zdroj ogar.cz) Tříhodinový recitál nakonec dvacetiminutovou pauzou rozdělen byl, ale posluchačů určitě neubylo, naopak. Několik opozdilců se snažilo v tichosti najít své místo i mezi písněmi během vystoupení. Když říkám v tichosti, vzpomněla jsem si na definici z Mertových internetových stránek – „Ticho je rytmizovaná emoce, očekávání.“ a toho bylo v hledišti plno. Už dlouho jsem na koncertu v řadách diváctva neslyšela tolik ticha (jde-li ticho neslyšet), doznívajícího ještě několik vteřin vždy po skončení písně. Když tedy pominu chvíle pro potlesk a pro smích. „Všechny už pozvali do TV show, jenom mě ne. Folkaři prý né, to jsou intelektuálové, s těma není sranda,“ říká tónem Bolka Polívky „ale vždyť já jsem taky jako ten klaun, jen si přimyslete červený nos.“ Několik schůdků dělících jeviště od publika rychle splynulo, Vladimír Merta seděl s nohama na stole a po vzoru pražských Sitting stones se snažil vytvořit dokonalou harmonii. Tu narušila jen spadlá harmonika, kvůli které byla legenda přinucena sehnout se pod stůl. „Bára Basiková bere za reklamu s objektem 60.000,- a za focení s objektem 12.000,-. Se mnou se můžete vyfotit za panáka u baru.“
„Sakra, teď bude chtít, abych zahrál, na čem jsme se domluvili…“ komentoval Vladimír Merta situaci, kdy mu jeden z pořadatelů postavil na stolek pivo. Do tříhodinového vystoupení se vešlo mnoho písní, některé z nich jsem nikdy neslyšela, jako třeba píseň VELKÁ UMĚLKYNĚ nebo jednu slovenskou „blues-lidovku“ na gibsona. A zazněly i věci známější – proslulá MISS BLANCHE (1976), ve které autor dokázal, že lze velmi efektivně rýmovat i láska – páska. SJEZD UPÍRŮ (1984) byl v předvolebním období velmi aktuální „…sjezd skončil sotva začal – už mě volají na sál! Chtěj po nás shora, abych ještě víc sál a makal. Ale jak, když každej upír má svého upíra, kterej mu pije krev v patách! A ještě chtěj, abych celej ten mejdan za všechny zatáh! Luízo Luízo, proč mi piješ krev? Já jsem taky upír…“ a volně navázal v další sloce textem vypůjčeným od skupiny Buty „…mám jednu ruku dlouhou…“ ZAČOUZENÉ SKLÍČKO (1974) z alba P. S. „…začouzené sklíčko z cylindru petrolejky, zakoukal jsem se do sluníčka a teď sám nevím, jsem malý – a nebo velký…“ DOBRODRUH (1968) „hippies“ skladba z alba Obrázky v kartách (Bonton Slovakia), POMERANČE HIERONYMA BOSCHE (1968) ze Chtít chytit vítr, MIMO ČAS (1973) „…stůj doktore Fauste! Chci vědět všechno, co věčně končí, když věta začíná, proč má smrt váhy a váhá, když je čas se loučit, co ve snu ztrácím a co přebývá…“ A další a další písně…
Překvapením bylo, když Vladimír Merta pozval pod světla reflektorů kolegu doposud tiše sedícího v publiku. PEPA STREICHL se chvíli zdráhal, že se přišel podívat na akci Mertovy pravé ruky a ani nemá svoji kytaru. „Po trampsku Pepíčku, po trampsku!“ si pak legendy na pódiu zalomily palec a vyměnily místa. Domácí publikum bluesmana s určitou vstřícnou samozřejmostí rychle přijalo, Pepa Streichl za chvíli odložil počáteční rozpaky a po dvou skladbách si už vypůjčenou kytaru nemohl vynachválit. Zařadil i úplně novou píseň, veřejně prvně hranou, a jednu píseň si oba zahráli společně, když ho Merta doprovázel improvizací na fujaru.
Čím dál víc mám pocit, že dnes už se na koncerty nechodí tolik za muzikou, té můžeme mít co jen ucho posluchačovo snese v každou denní hodinu i roční období z našich CD přehrávačů, jako za setkáváním, za osobnostmi, atmosférou… Za tím, co žádné médium zachytit nedokáže, nedá se zkopírovat a jediná paměť, do které je můžeme uložit, je v naší hlavě. Pro mě osobně bylo tohle setkání dvou významných jmen, patřících na jedny z nejvyšších příček žebříčku českého folku, zážitkem na hodně dlouhou dobu.
„…Hrajte dál! Tohleto vždycky zbude naposled! Místo jedu, místo plynu, místo špatných básní. Choďte tam, kde hrajou blues tak jako tihle blázni! Nebuďte jak z románů a nechte krysám JED! Tohle blues končí. Začněte znova! Jestli jste smutní, najdete slova…“ (Václav Hrabě)
Za čím chodíte na koncerty vy?
