U každého interpreta či skupiny je zajímavé pozorovat jeho vývoj. Mám to štěstí, že mi rukama a ušima prošly obě dvě dříve vydané desky Mošen (Zadními vrátky a Hlasy v nás). Přestože kapelu každoročně slyším na nějakém festivalu, cédéčko je cédéčko. Tohle poslední se jmenuje Nebezpečí, ale mohlo klidně nést i název Překvapení – našel jsem si hned dvě, obě velmi příjemná a obě v hlasových stopách disku.
Jedno se dostavilo už po pár vteřinách. Sametový hlubší hlas a zaujetí ve výrazu, to bude Kamila, říkal jsem si a otevřel booklet. Omyl, Alena Milichovská! Že by překlep? Ale ne, druhou písničku zpívá Alena sólově a je to stejný hlas. Dlouhá léta mi připadala jako nejslabší z tria zpěvaček, ve svých typických vyšších polohách bývala nevýrazná, teď je všechno naprosto jinak – nápad posunout její party dolů byl mimořádně dobrý. Naopak David Gregor na desce zdaleka jen nebručí v nízkých frekvencích, jak velí jeho povolání basisty, nýbrž zaujme jemným sólem postaveným o několik linek osnovy výše (píseň Nebudem v duetu s Kamilou Vozákovou). Ostatní členové Mošen odvedli na desce to, co se od nich očekávalo. Kamila, Alena i nejvýše zpívající Kateřina Svobodová si rozdělily sóla rovným dílem, kapelníka Jirku Kačera Mrázka nechaly vyniknout jen v jedné a Davida ve dvou položkách třináctipísničkového seznamu. Nový člen Jakub Šimáně sólo dosud nevybojoval, ale jeho předchůdce Bořek také nesóloval, takže to není žádná ostuda. Sbory výborně ladí a rytmická souhra (nejen ve vokálech) je také bez vady.
Třetí zajímavostí je (hlavně pro toho, kdo zná Mošny jen jako acapelovou skupinu) instrumentální podklad většiny písní. Aranžérsky se o něj postaral (aspoň to předpokládám) Ivo Cicvárek, jenž také zasedl ke klavíru a spolu s dalšími stálými i nestálými hosty má jasný názor: základem je jazz, občas prostřídaný průhlednější řečí písničkářského folku (Bílé Karpaty) nebo mohutným novoromantickým zvukem (závěrečné Podobenství o deváté vlně). Podařilo se mu do desky obtisknout svou stopu natolik, že by toto cédéčko mohlo být z poloviny považováno i za třetí album Ivova seskupení OKO, na němž hostují Mošny. Přinejmenším pro to hovoří obsazení instrumentalistů: Petra Klementová, Jana Havlová (tedy OKO), Pavel Bongo Plch, Stano Palúch, Jaroslav Havel (podíleli se na předchozích deskách OKO); „necicvárkovské“ hosty reprezentují jen trombonista Jiří Šváb a flétnistka Martina Mikušková. Nadto Ivo jako stálý autor dodal dvanáctkrát hudbu a devětkrát text. Přiznám se, že jsem v některých místech bezděčně očekával, že Ivo začne také zpívat, ba dokonce jsem se u Bílých Karpat divil, že do této přírodně lyrické věci neobsadil Žofii Kabelkovou…
Proti Ivově hudební řeči rozhodně nemám námitek. Jenže album patří Mošnám, a tak se na něm logicky objevují vícehlasé sbory a několik písní zcela bez doprovodu nástrojů. A tady je zdroj mých určitých rozpaků. Neděste se: jak jsem už napsal výše, Mošnám to technicky zpívá hodně dobře. Problém vidím spíš ve dvou prvcích: souznění sboru s nástrojovým podkladem a aranžmá acapelových skladeb.
Nejdřív to první. V některých případech (například refrény Nebezpečí a Nebudem) se mi zdá, že se šestihlas do zvukové masy už nevejde a porůznu z ní vyčnívá, což může být způsobeno i tím, že nejvíce jsou slyšet ostré krajní hlasy; tam, kde by se podle mne hodil tak nanejvýš ležérnější dvoj- nebo trojhlas, se ozve šest lidí se strojovou přesností. (Přesně stejný pocit jsem měl u písně Včely na druhém Cicvárkově albu, kde Mošny také zpívaly sbory.) Snad by nemuseli v každé písničce zpívat všichni. Druhým zmíněným bolavým místem jsou acapelovky, přesněji skutečnost, že v nich neběží zřetelný rytmus. Všech šest hlasů totiž často dělá různé synkopy nebo předsazené doby současně a běžící doby taktu si tak musíme jen představovat. Pravda, občas se skupina o jasný rytmus postará, ale je v tom dost nedůsledná – možná proto, že hned tři písničky (Sirky, Paralen a Židle) jsou právě rytmicky dost podobné a aranžér se bál, aby to neznělo všechno stejně? A když už tu mírně kritizuji aranže, asi bych osobně udělal výraznější (vypointovanější) konce Rukou a Paralenu.
Písničky jako takové považuji za velmi povedené, tedy aspoň ty z dílny Ivo Cicvárek – Jiří moravský Brabec. Vtipné i přemýšlivé texty, slovní hrátky (zápory v Nebudem a hříčka na konci Žab), poetická miniaturka ze života (Sirky), obraznost (Bílé Karpaty) i epická šíře (Podobenství o deváté vlně). Ani tentokrát však Mošny neodolaly pokušení a zařadily na desku pódiovou legrácku. Bohužel Summertime v jejich podání svědčí jen o jediném – že David umí napodobovat chraplavý „armstrongovský“ zpěv. Tento standard má dnes v repertoáru kdekdo (například mírně konkurenční Voxtet) a vylézt s vlastní nepříliš zajímavou verzí není rozumné.
I když zmíněný slavný flák započteme jako Davidovo sólo a připomeneme, že jsme ho na začátku recenze chválili za větší pestrost výrazu, na nahrávce stále dominují dívčí hlasy. Dlouhodobým problémem Mošen jsou nedostatečně obsazené mužské hlasy, Jirka je skoro alt a Jakub zatím prostor mezi čtyřmi vyššími a jedním hlubokým hlasem nijak výrazně nevyplňuje. Tím je vícehlas trochu roztržený. Jestli se tedy mohu za něco přimlouvat pro budoucnost, je to angažmá ještě jednoho dobře zpívajícího muže (koneckonců, proč by si s Mošnami něco nezazpíval zrovna Ivo, jeho barva hlasu by se mohla hodit). Jakub by se aspoň mohl víc soustředit na baskytaru a kontrabas, na něž hraje spolehlivě, ale snad ještě příliš opatrně.
Jakkoliv to možná vypadá, že s deskou nejsem příliš spokojen, opak je pravdou. Od druhého ke třetímu albu urazily Mošny poměrně značný kus cesty a půjdou-li tímto tempem dál, brzy už nezbyde z kritiky ani řádek. Hodně štěstí a nahrajte brzo čtvrtou.
Mošny: Nebezpečí (Nebezpečí – Sirky – Nebudem – Bílé Karpaty – Paralen – Žalozpěv za netopýra – Ruce – Žáby – Déja vu – Židle – Slova na zádech – Summertime – Podobenství o deváté vlně), celkový čas 41:07, vydal ALCI 2003
