Byl jsem moc zvědavý, kolik lidí se z takového prostředí vypraví za kulturou. Skutečně, ještě pět minut před sedmou byl poměrně noblesní sál divadla poloprázdný, pak však zřejmě ocelářům skončila směna, neboť úderem celé hodiny se už volné místo zejména v předních řadách hledalo stěží. Možná fascinovány náhlým příchodem tolika lidí, vypluly před oponu Šárka Benetková a Pavlína Jíšová neobvykle přesně v sedm a pár desítek sekund k tomu. A zahájily titulní písní z alba Dávno se známe. Přiznám se, moc jsem se na ni nesoustředil. Ani ne tak proto, že píseň znám, ale celou dobu jsem se snažil z dvanácté řady rozlušit, jaký skrytý smysl má neuvěřitelné Pavlínino oblečení – černá blůzka s průhlednými rukávy doplněná pravými motorkářskými kalhotami. Že by nejistota, kdo vlastně ve schizofrenním Kladně (viz úvodní odstavec, patrioti odpustí) přijde na koncert? Těžko říct, ale řečeno diplomaticky, byli i tací, kterým se to nelíbilo…
Zajímala mě ovšem víc muzika než svršky členů kapely, a zejména to, kolik kousků ze svého posledního alba Přej a bude Ti přáno si Nezmaři troufnou zahrát veřejně. Přece jen naprostý odklon od převzatých hitů a složitější vlastní tvorba se nemusejí na živých koncertech uchytit. Po koncertu jsem připsal kapele plný počet bodů nejen za odvahu, ale i za provedení. Z CD, nemýlím-li se, zazněly až na dvě skladby všechny (a notu od noty skoro stejně), bylo vidět, že se písničky usadily a oproti nahrávce zněly ještě přesvědčivěji. Přece jenom patří Nezmaři ke skupinám, které při živém vystoupení dodají k hudbě samotné něco navíc.
To „navíc“ jsou mimo jiné i různé pódiové legrácky a průpovídky. Publikum se dobře pobavilo písničkou o Temelíně v podání Pavla Jima Drengubáka (pro neznalé: ten normálně nezpívá, aspoň ne na pódiu) a po celý večer létaly od úst Jima i druhého nezmařího baviče Pavla Zajíce jiskřičky vtípků, pohotové reakce na dění v sále i za mikrofony. Jen se mi občas zdálo, že cesta k pointě bývá někdy příliš dlouhá a upovídaná, vzpomenu-li si na mistra geniální zkratky Jiřího Tichotu. Možná jsem nebyl sám, i Tonda Hlaváč se tvářil nevraživě, když se chystal začít a někoho z výše uvedených ještě něco napadlo.
Ale zpět k písničkám. Jedno cédéčko nemohlo přirozeně vydržet celý večer, a tak se druhá část pořadu odbývala už mezi starými známými věcmi. Výhybku definitivně přehodilo Amazing Grace zazpívané v originále, a tady se mi na několik minut zdálo, že kapele spadl řemen. Nejenže táhlý a profláknutý tradicionál ukázal, že dlouhé tóny se nesmějí ve sboru tolik ohýbat, jinak to neladí (že, Šárko?), ale jakoby se s poslední novinkou vytratila chuť zpívat a nastoupila rutina. Upřímně řečeno, z megahitu Písek jsem měl pocit, že ho Nezmaři hrají s profesionálním odstupem a někteří možná už se značnou nechutí. Naštěstí ovšem přišel ke konci opět příliv energie a koncert spěl k triumfálnímu závěru. A pak přišlo překvapení.
Už když jsem se rozhodl jít na koncert, říkal jsem si, zda Nezmaři patří k těm, kteří na každém koncertě křtí (svůj názor na to jsem před časem představil v samostatném článku). Mohu vám nyní sdělit, že v kladenském divadle se ten večer křtilo, ale dost možná jsem to vyprovokoval svou návštěvou. Jim se totiž rozhodl mě povolat z anonymity hlediště k čestné úloze křestního kmotra, a tak jsem si mohl dopřát i v Kladně pověstnou krátkou chvíli slávy (no řekněte, nechtěli byste křtít Nezmarům desku?). Na pódiu se odehrál standardní rituál s kočárkem a šampaňským, do toho sálem znělo Všichni stojí dokola a bylo všeobecně veselo.
Křestní chvilka pak jihočeskou pětici povzbudila ke strhujícímu výkonu především v prvním z přídavků (Žalmanovo Glory jsem s takovýmhle drajvem ještě nikdy nikoho neslyšel zahrát), druhým byla samozřejmě Růže. Kapela se nechala vytleskat ještě ke třetímu a opět šokovala, když celý večer zakončila – možná trochu bulvárně, ale poměrně případně – „novinkou“ Mikiho Ryvoly Bedna vod whisky.
A protože jsem ještě velmi pohodlně stihl autobus do Prahy, zůstal ve mně mimořádně dobrý pocit. Vlastně dva. Jeden z úspěchu písniček posledního nezmařího cédéčka, druhý z toho, že i v Kladně lidi chodí na muziku a mají kam. Tak choďte i vy, ať muzikanti nevymřou.
