Díl sedmý neboli matka moudrosti: trocha opakování s praktickou ukázkou
Poslední díl obsahoval stručný návod na to, jak podložit melodii zajímavou a netuctovou harmonií. Naše schopnost posluchače zaujmout a překvapit se odvíjí od toho, nakolik se orientujeme v akordech a víme, které tóny obsahují – pak se dá snadno u kteréhokoliv tónu melodie zjistit, v jakých akordech je obsažen a co tedy máme k dispozici. Nejlepší bude znovu si to ukázat na příkladu, vezměme známou lidovou píseň Já do lesa nepojedu:
Ta se dá samozřejmě hrát na dva akordy: C dur a G dur7 (G dur7 vždy ve třetím taktu na řádku a na třetím řádku ještě i v prvním, C dur v ostatních, ale to je asi zbytečné vám připomínat). Jenže to je pro nás už málo. Navíc v písničce se třikrát opakuje stejná melodie, máme tedy ideální příležitost udělat každé opakování jinak. Ukažme si možnosti na dvou místech podrobněji.
Nejdřív se zaměříme na třetí takt na každém řádku (tóny F-D). Ty jsou samozřejmě v akordu G dur7, ale i v D moll, B dur, Do (myšleno D dim), HĆ… Sám tón F je ještě pochopitelně v F dur, ale také v Des dur (neboli Cis dur) atd. Takt má tři doby, proto na první a druhou je možné použít některé z výše uvedených akordů, na třetí době jsme ovšem už omezeni: musíme totiž mít jasno, jakým akordem skončíme ve čtvrtém taktu, který uzavírá frázi.
Tóny C-E ve čtvrtém taktu odpovídají nejvíce akordu C dur, však také celá písnička je v C dur. Před C dur by byl logický nějaký doškálný akord, nejlépe dominanta (G dur), případně subdominanta (zde F dur6, protože v čistém F dur tón D není), trochu divočejší je B dur, ale za určitých okolností se snese téměř cokoliv. Nicméně ukazuje to důležité pravidlo při harmonických úpravách: vždy je potřeba vědět, k jakému akordu nakonec směřujeme.
My totiž můžeme směřovat i k jinému akordu, který má v sobě tóny C-E: A moll. V tónině A moll, jak mnozí praktici mezi vámi tuší, je dominanta (pátý stupeň neboli kvinta od základního tónu) E dur. Přibere-li „sedmičku“ (E dur7), je v ní tón D obsažen a lze tedy frázi uzavřít akordy E dur7 – A moll.
Další zajímavé místečko je ve druhém taktu. Pod něj by jednodušší povahy hrály zásadně C dur, poučenější možná A moll7, ale my víme, že tón C je mimo jiné obsažen jako septima v akordu D moll7. Podívejme se, jestli před ním nelze hrát dominantu k němu. Co je dominantou v D moll? Kvinta, čili tón A, takže A dur. A opravdu, předcházející tón G je v akordu A dur7. Po D moll7 by se šlo na A dur7 (nebo A moll7) hned zase vrátit, opět je tu tón G. Lze ovšem zkusit i jinou cestu: tón G je například v Es dur nebo Eo…
Celé by to mohlo znít například takto:
C dur Já do le- sa nepo- je- du, G dur 7 C dur já do le- sa nepu- du. C dur G dur A moll E moll Eo Kdyby na mě hajnej při- šel, D moll HĆ E dur7 A moll A moll7 on by mně vzal seke- ru. D moll E moll7 G dur7 C dur E moll A dur7 Seke- ra je za dva zla- tý, D moll B dur7 G dur7 C dur G+ a to- půr- ko za to- lar. C dur E moll A dur7 D moll7 Es dur7 Eo Kdyby na mě hajnej při- šel, F dur DĆ G dur C dur on by mně to všecko vzal.
Rád bych upozornil ještě na dvě věci. Místo, kde je tučně vyznačený akord G+, je ideální pro nějaký break (pro neznalé: místo, kde se může krátce sólově blýsknout nějaký nástroj). Tady nám ovšem lidový tvůrce nechal jenom jednu dobu, takže se můžeme blýsknout leda harmonií. Naše výhoda je v tom, že se zde nemusíme ničím omezovat, nemusíme myslet na akordy předtím a potom, takže místo navrženého G+ lze zahrát klidně Es dur7, As dur, FisĆ, Co…
Druhá zajímavost vznikla na předposledním řádku. Již jsme uvažovali o tom, že ve druhém taktu dáme D moll7, tady nám to navazuje s dalšími akordy tak, že základní (basový) tón stoupá D-Es-E-F, čímž je harmonie kompaktnější.
Panejo, takhle si zařádit s jednoduchou lidovkou na čtyři řádky! Řekl bych, že vás asi nemusím nějak násilně ponoukat k tomu, abyste si své harmonické dovednosti potrénovali na jiné lidovce nebo přímo na tom, co hrajete sami. Příště si povíme něco o mollových tóninách.
