Škoda, že jsem titul „Když dva dělají totéž…“ vyplácnul jindy, teď by se mi zas hodil. Ale z trochu jiného hlediska. Jsou interpreti, kteří na svém albu pracují měsíce nebo léta a minimálně polovinu té doby pouštějí ven informace o tom, jaká je to práce a kdy už to bude. Je pak jasné, že publikum (i kritici) jsou natěšeni a jejich naděje (a měřítka) rostou a rostou.
No a pak jsou interpreti, kteří prostě čas od času jen tak natočí desku. Možná ani nestráví moc času ve studiu a je to na desce bohužel znát, ale také je z desky poznat, že netočí pro ohromení publika či pro velký krok v žánru vpřed, ale pro své potěšení, potěšení příznivců, a pokud je potěšen ještě někdo nad tento okruh, je to úspěch. Možná malý cíl, ale velké cíle se skládají právě z těchto malých.
Pražec na obalu CD Dávný plány Pražec natočil své druhé album. Z toho prvního jsem si vybral jednu jedinou písničku, z tohoto druhého bych už favoritů měl více (Největší ztráta, Trampové, Klíče, Hej počkej, Pravda – až na obrat: „s citem dával jí cit“ ) – ale ještě samozřejmě ne celé CD. Asi největší péči věnovala kapela bookletu – sice také zřejmě bez výrazné odborné porady, protože se na něm objevuje sestava kapely v různých pozicích v hospodě nebo na břehu rybníka, pouze uvnitř jsou fotografie z batolecích let (což ale také není nové). Sympatická je ale malá knížečka – nejmenší, co to šlo – ve které jsou texty a akordy. Kapela tím dává najevo, že jí jde o to, aby se její písničky hrály mezi lidem a že tolik netrvají na umělecké čistotě svého vlastního provedení.
Pražec je kapela pohybující se na pomezí moderní trampské písně (Trampové) a jednoduššího, zpěvného folku (Nejsme stroje). V této oblasti nelze příliš experimentovat, více záleží na atmosféře písničky, ke které patří i nepříliš komplikovaný text a zapamatovatelný, jednoduchý refrén. Pokud je toto splněno, písnička zní a táhne – nakonec v podání kohokoliv – a tak sice slyšíme, že vícehlasy by chtěly ještě doladit (Rosa padá), že některé písně (zejména titulní Dávný plány) jsou školou obrácených přízvuků a nepřesné výslovnosti i frázování, že některá témata jsou až učebnicově kýčovitá (Bylinkář Ruah – ta ale má hezký melodický nápad, nebo Jarní touhy), i že instrumentace je dávána dohromady podle zásady „zahraje každý to co umí“ (Brácha), ale vadí to nějak méně. Asi jako okresní silnici tolerujete povrch, který byste na dálnici nesnesli. A tohle album není dálnice, po které byste rychle a bezchybně uháněli k dálavám umění, ale spíš cesta nebo pěšina, po které jdete, občas klopýtnete, ale máte tak nějak víc z toho, kolem čeho jdete. Nejvíc budete mít z posledních dvou písní: Pravda a Hej počkej (a capella).
Na album Dávný touhy Pražec natočil 15 písní, vesměs z vlastní autorské dílny + z tvorby přátel, v sestavě M. Honetschläger a Z. Spálenka – kytara, zpěv, perkuse, M. Novák – kontrabas, zpěv, J. Michnáčová – zpěv a J. Sedláček – mandolína, foukačka, zpěv, a v celkové délce pouhých 37 minut (no, přidat mohli – ale předpokládám, že nebudou mít tak masívní kampaň a cenu CD jako jiní Baviči).
Pražec: Dávný plány, 37 min, IFrecords
Bylinkář Ruah – Klíče – Brácha – Špatnej svět – Trampové – Nejsme stroje – Největší ztráta – Dávný plány – Svou pravdu hledej sám – Jarní touhy – Procházka Prahou – Krásné ráno – Rosa padá – Pravda – Hej počkej
