Bill Monroe pochází z veskrze hudební rodiny – otec byl stepovým tanečníkem, matka zpívala a hrála snad na každý nástroj, který byl okolo, strýc byl vyhlášeným houslistou, oba jeho starší bratři hráli rovněž na housle, mladší bratr a sestra pak na kytaru. Bill se v deseti učil na mandolínu. Rodiče ale brzy zemřeli a tak žil u svého strýce a s ním začal i hrát ve různých skupinách a barech. Když mu bylo 18 přestěhoval se do Chicaga, kde spolu s bratry pracoval v ropné rafinérii a po večerech hráli na zábavách. Tehdy si říkali The Monroes. V roce 1934, kdy v kapele zůstává jen Bill s bratrem Charliem, zatímco Birch odchází, se přejmenovávají na Monroe Brothers.
The Monroe Brothers začínali získávat v polovině třicátých let věhlas nejprve v rozhlasových stanicích v Nebrasce, Iowě či v obou Karolínách a dostali také první nabídky k nahrávacím kontraktům. Bill se rozhodl pro RCA a v roce 1936 poprvé nahrávali pro tuto firmu. První nahrávka měla slušný úspěch a tak v následujících dvou letech natočil Bill Monroe pro pobočku RCA- Bluebird celkem 60 kousků. Mimochodem, první album natočil až v roce 1958 a do Dvorany slávy byl uveden až v roce 1970. V roce 1938 poprvé zpíval v Grand Ole Opry, píseň New Muleskinner Blues a toto vystoupení mělo takový úspěch, že byl de facto potvrzen do role gurua bluegrassu a dal směr této muzice na dlouhou dobu dopředu.
Ve čtyřicátých letech nahrával Bill Monroe pro další pobočku RCA – Victor, i když díky válečné situaci trochu méně a plnou slávu skupiny The Bluegrass Boys obnovil až v roce 1944. V té době byli členy jeho kapely také Lester Flatt a Earl Scruggs. V roce 1946 navázal na své úspěch, když natočil hitparádové hity Kentucky Waltz a Footprints in the snow. Tyto písně patří k repertoáru každé tradiční bluegrassové kapely, a kapela se na několik let vrátila na hitparádové výsluní i všemi následujícími nahrávkami. Flat a Scruggs opouštějí kapelu v roce 1948 a tento rok se považuje za počátek určité stagnace Monroeovy kapely – nebo spíše zakopání se na pozicích.
V roce 1949 Monroe odchází od firmy Columbia, protože ta podepsala kontrakt se Stanley Brothers,, kteří napodobovali jeho styl – to ostatně už v té době ale dělala spousta skupin. Monroe se tedy upsal firmě Decca a trochu posunul zvuk své kapely k country, dokonce chvíli zkoušel i elektrickou kytaru ale nakonec se vrátil k tradičnímu zvuku. Od padesátých let se Bill Monroe stal zastáncem až obhájcem tradic a tradičního stylu muziky, ale také se stal díky svému umění i vlastnostem – trvání na detailech, zásadovosti nejen hudební a temperamentu i preciznosti – velkým vzorem pro generace muzikantů. Na druhou stranu měl i konflikty s těmi, kteří podle jeho názoru posunovali hudbu nebo svět od tradic. Odmítl vystupovat v Carnagie Hall kvůli osobnosti Alana Lomaxe, chvíli se zlobil na Presleyho, který zcela předělal jeho Blue moon of kentucky, až se mu Presley musel omluvit, ale sám Monroe potom jeho aranžmá převzal. Velký impuls dostala jeho popularita s návratem zájmu o lidovou muziku koncem šedesátých let a v sedmdesátých a osmdesátých let organizoval i vlastní festival.
Bill Monroe až do konce svého života aktivně vystupoval, ačkoliv v devadesátých letech jej už provázely zdravotní potíže – rakovina a srdeční problémy. Posledního ocenění za celoživotní přínos se mu dostalo v roce 1993 a 9/9/1996 Bill Monroe ve věku 85 let umírá. Ne ale jeho muzika a odkaz.
